Antidigitalizace – to je hit!

Naše firma se stěhuje. Je to taková ta klasická, menší, žádné stovky, ani desítky zaměstnanců. Přesto je stěhování myšlenka, na kterou nechce připadnout ani ta nejotrlejší mysl. Navíc se stěhujeme do menších prostor, což může v některých vyvolávat i děs.

Jsem ve firmě poměrně krátce, ale zdědil jsem mnoho skříní, polic a šuplíků všeho možného i nemožného. V podstatě jsem přebral, co jsem potřeboval – konkrétně několik složek a souborů naplněných tabulkami v Excelu a dokumenty Wordu. Navíc ještě šanon se smlouvami a druhý s instrukcemi, co mám dělat, když nebudu vědět, co mám dělat. 

V podstatě by mi na to celé stačila půlka cédéčka a ještě by mi zbylo místo na všechny firemní fotky. Po celou dobu, co jsem v kanceláři seděl, jsem proto do skříní nelezl a svůj čurbes si množil maximálně ještě tak na ploše počítače. Tam má sice přístup náš příslušník kmene Itů může, kdykoli se mu zachce (Znervózňuje vás taky, když se vám hýbe kurzor myši a vy s tím nemáte nic společného?), ale Itové nemají rádi nepořádek, tak by ho to nejspíše odradilo a odešel by. Navíc má určitě lepší věci na práci. 

Mě osobně pořádek přímo děsí. Jak nemám na stole všechny věci, které bych mohl potřebovat (je jedno, že je nemůžu najít hned, protože vím, že jsou na stole a ne někde založené), jsem nervózní. Na stole mám tedy všech deset papírů, které potřebuji. 

Bohužel jsem ale vše podědil po kolegyni, která měla šanony snad i na jídelní lístky okolních restaurací. Nešťourat se v tom! To bylo moje zásadní heslo. Jenže teď jsem byl donucen okolnostmi. Najednou jsem začal chápat, zač je toho loket. Těch kolegyň přede mnou totiž bylo víc. Snad celé zástupy. A všechny měly šanony na všechno. A všechny je pečlivě plnily. Vše si vytiskly a založily. Digitalizace naruby. Všechno, co měly v počítači vzorně tiskly, aby měly co dávat do šanonů, které se mne pokusily při nejbližší příležitosti – teď – zavalit. 

Přitom nejde o nic jiného než o souboj úředního šimla s moderní technologií a digitalizací. Šetřením našich lesů a podobně hlásaných pravd. Kdyby šlo jen o to, že to lidé na monitoru nevidí a prostě si to vytisknou, není to nic neobvyklého, protože o tomto jevu, který dokazuje, že počítač papír nešetří, ba naopak, už se popsaly také celé stránky a bohužel to není nic vtipného, takže se nám to do fejetonu příliš nehodí. 

Jenže kdepak, tady jde o něco zásadnějšího a tajemnějšího a tradičnějšího. Jde o samotného ducha úředničiny. Úředník totiž znamenal a znamená papíry. Moře papírů, které musí být uskladněny, zaarchivovány a zaprášeny. Bez toho není úředník úředníkem, ani kdyby se na hlavu stavěl. A do toho si někdo vymyslí počítače. Jen si to představte. 

Ta staletí, už od středověkých klášterů, kdy se bez pera a stohů popsané, později potištěné celulózy prostě neobešli! Jenže teď můžou mít prý všechno v počítači nebo vypálené. Neslýcháno! Nic na tom, že někteří úředníci mohou být klidně mladí. Jakmile se totiž stanete úředníkem, ovládne vás mem úředničení a vy se začnete samovolně přibližovat prototypu úředníka. Pravda, zbavili se návleků na rukávy a podivných štítků, ale papír... papír jim nikdo vzít nemůže! 

Snad to je důvod, proč, když jsem konečně otevřel všechny ty skříně, na mne vyhlédly zástupy, roty a šiky šanonů, v nichž byly informace, které všechny jsou k nalezení na serveru firmy. Pravda, úplně všechny ne. Třeba údaje z roku 1998 jsem nalezl jen na disketách, ale upřímně – k čemu by mi deset let staré statistiky asi byly? Přesto je záloh daleko víc, než by mělo být.  

Vtipné je i to, že jsem objevil dvě krabice, které viditelně nikdo nevybalil od dob posledního stěhování, které proběhlo zhruba před dvěma lety. I to svědčí o důležitosti námi skladovaných dokumentů. 

Proto jsem se nechal vést pravidlem, že věci, na které nikdo nesáhne rok, nebudou potřeba už nikdy. Myslím si, že by to mělo platit i s dokumenty v elektronické podobě, ale ty není problém přestěhovat snadno a rychle. S papírem už to tak snadné není.  

Proměnil jsem se v boha pomsty a listy létaly vzduchem v učiněném víru. Kolegyně, které ty metráky vytiskly, proděravěly a založily, se musí obracet na židlích, na nichž to samé provádějí právě v tuhle chvíli.  

Celou tu dobu (trvalo to dobře půl dne, pořád jsem se snažil najít v papírech něco užitečného – marně) jsem se snažil přijít na jediné plus papírových úřednických záznamů oproti elektronickým, které mi jasně vyznívaly jako nesrovnatelně lepší. Nakonec se mi to ale přece jen povedlo, jeden jediný klad se musí papíru přiznat – krásně hoří. 

Když si vzpomenu na záběry ze špionážních filmů, kde agenti pálí před úprkem dokumentaci, a srovnám je s těmi novými, kde stačí zmáčknout DELETE a jen sledovat, jak vše mizí, mám chuť vzít si do práce sirky a podpálit ten stoh, který jsem si tak úspěšně navršil. Možná že právě to je důvod celé antidigitalizace. Možná kdyby měl Nero víc úředníků, bylo by mu to s tím Římem vyšlo.

1. 3. 2008

Autor: Richard Klíčník