Jak si kvalitně po letech zanadávat

V podstatě začnu omluvou, což nedělám příliš často. Původně jsem chtěl psát ohromně fundovaný a přitom neskutečně vtipný fejeton, jehož téma si nechám zatím pro sebe, ale namísto toho je za patnáct minut uzávěrka a já ho nemám napsaný.

 Musím ale něco vyplodit, jinak mě šéfredaktor přetrhne a vy nebudete mít pod čím nadávat a dohadovat se. Jenže ono to není nic jednoduchého – něco teď psát! Stala se mi hrozivá věc, ale vzhledem k tomu, že se to týká počítačů, podělím se s vámi o to.  

Nevím ani pořádně, co a proč jsem to vlastně hledal, možná jsem se s někým bavil a to slovo zaznělo... Zkrátka jsem dal do vyhledávače heslo Lemmings. Přesně tak. Rozhodl jsem se podívat, jestli mi to najde ty klasické „oldskůlové" Lumíky.  

Lemmings. Vzpomínáte si na ně taky? Takoví poskakující prevíti, kteří mají ve zvyku pořád někam padat. Udělali tenkrát několik verzí, i jakousi bojovou a pak 3D, ale to už nikdy nebylo to samé jako první zmetci lezoucí, kam rozhodně lézt nemají a padající jako pytle brambor, pokud možno z pořádné výšky a nebo rovnou někam do vody, do ohně, nebo někam jinam, kde to rozhodně nepřežijí, ani kdyby chtěli.
Kolik vám bylo, když jste se k nim poprvé dostali? A kolik hodin jste u nich strávili? No jen se mi přiznejte. Zuřili jste u toho? Možná mi budete tvrdit, že nezuřili, ale já vám neuvěřím. Omylem jsem na ně totiž narazil včera. Stáhnul je. A nainstaloval. Ano, tentokrát bez obalu přiznám, že jsem nejspíš blbec. Kolik to může být let? Dvanáct? Patnáct? A zuřím. Ale zase je fakt, že tak daleko jsem tenkrát asi nebyl. Logika her se zase tolik nezměnila a člověk za ty roky získal hraním nejrůznějších strategií jistou rutinu, kterou dnes může použít a připadat si v konfrontaci s tak starou hrou alespoň trošku v převaze. Jen kdyby ti blbouni pořád někam nelezli a nezabíjeli se sami od sebe! Já se na ně... Moment, ksakru práce! 

Už je to dobré. Jsem zpátky, misi jsem restartoval, když dáváte stopera, nestavte ho tak, aby při výbuchu odpálil nejen pracně vybudované schody, ale i podlahu. Zbytečně se budete připravovat o pajduláky, ale hlavně o nervy. A ty mám jen jedny, přátelé. Jenom jedny! Teď už jsem ale zase úplně klidný. 

Představte si, že některé mise a prostředí si pamatuji do dneška! To mě jakýmsi zvráceným způsobem fascinuje. To, že jsou tu pořád. Stejně pitomí a stejně vybuchující, když je vybuchnout necháte. Jak si tak hopkají, jak se natřásají... Rozhodně je v tom něco symbolického, ale nechtějte po mně, abych to zkoušel rozebírat – jediné, co tu totiž bude rozebrané budu já, než to dohraju. 

Třeba ten můj výbuch před chvilkou: konečně jsem s jedním odvážným lumíkem postavil bezpečnou cestu přes jakési podivné sloupy, ale co se nestane? Když jsem odpálil toho, který je hlídal, blbouni popadali dírou po něm. Kdyby chvilku počkali, až jim tu díru zalepím! Ale to oni ne! Šup do díry, to je jejich motto. A to nemluvím o tom, že to bylo až na samý závěr, kdy jsem předtím prožil pravé peklo, aby mohli klidně projít cestou plnou ošklivých nástrah! 

Že tyhle pocity znáte? Že si je pamatujete? A že je to tak nostalgické, že byste si to chtěli ještě jednou zažít? Neradím vám to. Poslal jsem odkaz kamarádovi a už hodinu mi tu bliká ICQ, které neobsahuje nic jiného než nadávky. Vůbec nevím, proč mne oslovuje tak nespravedlivě ošklivě. Já v tom jenom nechtěl být sám! Považuji přímo za svou povinnost dát vám na ně link i sem! Určitě si také rádi zavzpomínáte na ty hodiny, které jste u nich tenkrát strávili, u dalších hodin, jež při veselém oživování prožijete dnes!  

Já je snad už to brzo dohraju (doufám) a budu se moct zase věnovat smysluplným věcem. Komu by záleželo na pár hlodavcích? Že jo? A na ty stránky pozor, jsou plné podobného moru jako Lumíci... Koukal jsem třeba na jedničku Settlerů, že tam mají, představte si to... to byly časy... Nebo takový Keen... S trochou štěstí najdu i původní Golden Axe, která ještě nebude 3D a bude se v ní dát bojovat s trpajzlikem a ne jen s tou buchtou, která kromě prsou nikdy nic moc neuměla... Zkrátka nastal čas retra, tak proč si nedopřát trochu zahálčivé rozkoše u prastarých, ale kouzlo stále majících fláků?

9. 2. 2008

Autor: Richard Klíčník