Jak vnutit nevidomým reklamu?

Shodou okolností se mi ozvali najednou dva kamarádi. Jeden provádí výuku počítačů ve škole pro tělesně postižené a nevidomé. Druhý vymýšlí reklamu. Přitom oba měli kupodivu podobný problém.

David se mě ptal: „Prosím tě, existuje nějaký jiný klient pro ICQ, který umí vydávat zvuky a zvuková varování? Víš, abych to mohl nevidomým nainstalovat.“

Poučil jsem správně svého kamaráda, že nainstalováním ICQ souhlasil s podmínkami, které se bez jeho vědomí a dalších upozornění mohou měnit (a mění) co čtvrt roku, a mezi něž patří, že nebude používat jiného klienta než oficiálního.

„A proč?“

„No co, proč? Protože do oficiálního klienta se dají narvat všude možně reklamy.“

David se zamyslel: „Hm, ale myslím, že těm mým žákům to tak nějak bude jedno.“

Načež jsem se zastyděl, neb měl krutou pravdu – nevidomým je reklama na internetu zcela volná, pokud podobná reklama zrovna nekokrhá, nezpívá nebo nevyluzuje nějaké podobné zvuky – z nichž stejně odvodit reklamního zadavatele dá fušku.

Tuhle jsem se například – a to mám zrak díky Bohu relativně v pořádku – dostal na stránky nějakého velkého inetového deníku, a protože po ruce neměli u mých známých ani Operu ani Firefox, najednou na mne vyplul zleva jakýsi velký obrázek, který začal řvát na plné koule, a když jsem ho pracně odklikl, vyjuchal další zprava, který tentokrát vydával zvuk podobný kokrhání.

Tehdy nastal historický okamžik, kdy pro mne jakákoliv aktuálnost informací na internetu přestala být jakkoliv důležitá a odešel jsem si ven koupit papírový Sport do stánku. Měl jednu velkou výhodu – maximálně šustil, ale ani nezpíval, ani nekokrhal.

Ale toho se právě bojím, protože můj druhý kamarád mi volal hned vzápětí.

„Hele, tys taky dělal v reklamě. My tady máme takové prekérní zadání. Jak kurnik šopa vrazit reklamu i slepejm?“ (Ano, takhle to řekl.)

„A proč byste to dělali?“

„Zdá se, že šéfíci přišli na to, že jde o nevyužitý segment trhu. Některé reklamy v televizi, to sis možná všim‘, jsou vybaveny titulky pro neslyšící.“
“Jo, tu ptákovinu jsem viděl. Řekl bych, že většina neslyšících v té chvíli přepne nebo jde na procházku, aby to nemusela vidět.“

„Dělal sis průzkum? Nedělal? Tak to nemůžeš takhle kategoricky tvrdit. Jenže jak to narvat i těm ostatním?“

„A co byste z teho měli? Dejme tomu, že uděláte billboardy, co umějí mluvit. Myslíš, že nevidomý – jo, říká se nevidomý, ne slepej! – půjde a koupí si nové Levisky? Nebo ještě líp, že půjde a koupí si auto? Myslíš, že mají nevidomí řidičák?“

„Vidíš, to mě nenapadlo...“

Ale já už se dostal do ráže.

„Podívej, na co všechno se dělá reklama. Na pivo. Tam máte možnost jedině takovou, že flašky v krámech budou mluvit a představovat se jménem. Dobrý den, pane, já su Černá hora. Já Budvar. Já Bernard... Starobrno... A takhle se ty flašky budou v krámě překřikovat. Nebo na co se dělá ještě reklama? Na dámské vložky? Na prací prostředky. Na nějaké jogurty. Dej na mě, nevidomýmu je asi značka ukradená, zvlášť když s ním nikdo do toho krámu nejde a on musí soudit po hmatu. Chceš, aby všechny výrobky v krámě při dotyku uměly zakřičet své jméno?“

Kamarád nad tím chvíli přemýšlel.

„Máš recht, je to ptákovina. I když uděláme reklamní kampaň pro nevidomé, jak jim to vnutíme v samotným krámě? Jak to, že to nikoho nenapadlo?“

A zavěsil.

Samozřejmě jsem se s ním nepodělil o ten nápad, obdařit každou krabičku slepeckým písmem, jako tomu je již v současné době na lécích. Protože, co si budeme povídat, jako nevidomý bych asi řešil zcela jiné problémy, než jakou značku výrobku si v krámě vybrat. Asi by mé priority obsahovaly poněkud odlišné body – však si to někdy zkuste, ve tmě, v noci, se zavřenýma očima doklopýtat jenom známou cestou z ložnice do obýváku.

Až pak budete v tom světě tmy skučet na podlaze (protože jste zakopli o peřiňák a narazili si holeň), řekněte si, co by vám v té chvíli mohla reklama...?

26. 1. 2008

Autor: Jan Lipšanský