Budeme se klonovat, teleportovat, budeme žít?

Když si představím, jak se naši předkové mýlili v odhadování toho, jak to bude za pár desetiletí vypadat, tedy jak to bude vypadat konkrétně kolem našeho roku, je to, až na pár výjimek, k smíchu.

Vezměme si třeba staré české fantastické filmy. Vrytu mám scénu (snad je to ze Zabil jsem Einsteina, pánové, ale jist si nejsem), kde je záběr na futuristický obývací pokoj. Vypadá to tam úžasně. Mají i počítač, ze kterého vyjedou dírované karty, na kterých si čtou herci zprávu. Tehdejší výkřik nejmodernější techniky, krmivo pro sálové počítače, byl znázorněn v poměrně miniaturizované podobě, což bylo asi to jediné, co tvůrci trefili.

Nejfantastičtější z onoho pokoje ale byl záběr na psací stroj s designem, o němž bychom dnes řekli, že je vážně cool. Co už dnes ale cool není, je ten psací stroj. Kde ty loňské sněhy jsou, psací stroje dnes rezivějí na půdách (to jsou ty šťastnější), nebo už dávno vzaly za své.

Nebo například takový Ondřej Neff. Každý ho zná jako autora sci-fi románů, který dokonce psal do časopisu Ikárie jeden scénář za druhým o tom, kam se budeme ubírat. To jsou však pozdní devadesátá léta. V jedné z jeho ranějších prací, v povídce z osmdesátých let, popisuje civilizaci plnou počítačů. Jen jeho počítače se jaksi podobají velkým hodinovým strojkům plných ozubených kol. Veselá představa, nemyslíte?

Tak by se dalo pokračovat dál a dál od těch vůbec nepovedených až po ty povedenější a nejpovedenější. Třeba jeden z nejpopulárnějších seriálů vůbec – Star Trek. To je vidina více než lákavá. „Počítači?“ stačilo by se zeptat. To určitě jednou půjde, jen doufám, že to nebude přímý ani nepřímý potomek Windows. S takovým mluvícím vejlupkem bych se bál hovořit byť i jen o počasí.

Ale i ve Star Treku jsou prvky, u nichž narazíme už dnes na otázku, zda se to vůbec kdy zdaří. Zrovna minulý týden proběhla médii zpráva, že s teleportováním jsou stále problémy a není vůbec jisté, jestli bude někdy fungovat. Já jsem přitom doufal, že aspoň na má stará kolena jej vynaleznou a cestování v prostoru bude daleko přijatelnější a pohodlnější.

Co nás ale čeká zcela určitě, to je klonované maso a později snad i replikanti. Kde budou žít a za jakých podmínek se ještě neví, ale naklonovat krávu dnes stojí asi 250 tisíc korun. To není zas tak moc a náklady půjdou dolů, celkem bych věřil, že nebude problém dětem naklonovat nějakého toho psa či křečka. Toho se asi dožijeme. Časy, kdy bude povolené naklonovat tchyni, se nás ale s největší pravděpodobností nejspíše vůbec netýkají, což je zřejmě jen dobře. Na stranu druhou jde konečně o zajímavé téma pro nějaký velkofilm. Tchyně – klony útočí, by byl bezesporu kasovní trhák největší jak teď, tak v blízké i vzdálené budoucnosti.

Miniaturizace nejspíš bude. Očipování lidí? Skoro určitě, pokud budete chtít žít v systému s jeho výhodami a ochranou. Telefony (či jejich nástupci) zabudované do ucha? Ale proč ne. Trochu sci-fi, ale když budeme mít v mobilech televize, proč bychom nemohli mít mobily v sobě? Tohle všechno se dá poměrně snadno odvodit jak z filmů, tak z trendů, které panují. Jenže jsou to stále jenom odhady.

Na závěr máme ještě předpovědi toho, jak bude naše planeta (případně ty další osídlené) vypadat za delší dobu. Svět za více než padesát let, možná i za třicet, se už ale nedá odhadnout ani v nejmenším. Pokusit se o to by znamenalo s největší pravděpodobností pouze podobné úsměvy na tvářích těch, kteří se oněch časů dožijí, jako futuristický psací stroj v pracovně 21. století.

Jak to tedy bude doopravdy? Kdo ví. Ostatně od věci není ani další z teorií Ondřeje Neffa. Jeho román Tma popisuje Prahu na konci devadesátých let v okamžiku, kdy přestane fungovat elektřina. Prostě jen tak. Byli bychom nahraní a o naklonovaných hamburgerech bychom si mohli nechat zdát. Pak bychom mohli sledovat jeden ze scénářů sci-fi titulů zabývajících se postkatastrofickými událostmi. Je sice pravda, že by podobná událost mohla stát klidně i 90 % celého lidstva, ale stejně jsme přelidnění, že? Jedno je však jisté – bezpochyby by žití v postkatastrofickém světě byla daleko větší zábava a adrenalin než to, co nám chystají telefony v uchu a mluvící počítače.

19. 1. 2008

Autor: Richard Klíčník