Člověk.exe

Žánr sci-fi si počítače oblíbil již od jejich vzniku. Zájem neopadá ani dnes. Téměř v přímé úměrnosti ke zrychlujícímu se vývoji stoupá i počet děl, ve kterých autor za pomoci své fantazie domýšlí, kam až to vlastně povede.

Nepřečtu-li si nebo nevidím-li v kině či televizi alespoň jednou měsíčně, jak nějaký terminátor ničí nadobro lidskou rasu, hned si připadám nějaký nesvůj. 

Naposledy jsem četl jakési zamyšlení od futuristy, který podle mého mínění buď makal přes čas, nebo má zkrátka moc bujnou fantazii.

Ve zkratce: už dnes existuje technologie, která vám umožní například ovládat pohyb myši na monitoru pouhou myšlenkou. (Přístroj monitoruje mozkovou činnost.) Autor onoho článku předpokládá výrazný pokrok v tomto odvětví. Za  pomoci čipu voperovaného do hlavy a bezdrátového připojení by se všechny myšlenky přenášely a ukládaly do pevného disku někde v bezpečném počítači. Když by člověk zemřel, data by se jen přehrála na disk nějakého androida, a člověk by dál žil bez svého těla – de facto věčně.

Nebudu hledat chyby v tezi, kterou jsem právě naznačil. Její nereálnost je evidentní. Přesto jí zkusme alespoň trochu uvěřit. A představit si, že by naše duše pomocí přenesených myšlenek dokázala sídlit v počítači coby software. Osobně mě nic neděsí víc, než představa života jako „david.exe“. Nabízejí se však mnohé výhody a úsměvné situace, které by za takového stavu nastaly. Důležitým by byl fakt, zdali by ti staromilci obývající lidské tělo měli přístup do počítače osídleného programem člověka, jehož tělo postihla smrt. Znám řadu lidí, kteří by mne neváhali vymazat. Program bychom byli my. My v ryzí podobě našeho duchovna. Předpokládám tedy, že bych mohl svůj program libovolně přepisovat. 

Je bez debaty, že některé tyto programy by na sebe zanedlouho vzaly podobu viru. Jen si představte, jak místo trojského koně vyháníte z počítače takového Paroubka odesílajícího se na všechny nalezené e-maily.

Zde jsem se dotkl problému, který existuje jen v současném světě, tj. klonování. Dnes záležitost povětšinou nelegální. To by se stalo – ve skutečně kybernetickém světě – daleko snazší a právně daleko hůře postižitelné. Měli byste tedy možnost výroby neomezeného počtu kopií sebe samotného. Ovečka Dolly se může jít klouzat.

Jako samozřejmý se mi jeví obchod s těmito klony. Pořádkumilovné programy by vám pravidelně vymazávaly nepotřebná data z počítače. Na trhu by se objevily kopie největších myslitelů doby, přesněji řečeno jejich elektronické podoby. Bylo by možno zakoupit výtvarníky tvořící v jednoduchých grafických programech skutečná umělecká díla. Počítač by byl poprvé schopen tvořivě myslet a rozhodovat se na jiném základě než jen na základě matematických výpočtů. Byl by to však ještě počítač? Asi ne – jen mysl v elektronické podobě. Byl by to člověk? Může být člověkem nazýváno něco zabírající dvě giga na harddisku? Těžko. Dva světy by se zcela propojily.

Další výhodu by bylo nastolení téměř dokonalé rovnosti. Rozhodně by se nemohlo stát, aby program tmavé pleti cestou na server někde zmlátilo pár skingramů. Nebylo by ošklivých ani krásných, bohatých a chudých. Nejednalo by se o úplnou rovnost, ale alespoň by nehrál hlavní roli obal, ale obsah.

Kolik vůbec může myšlenka či celý člověk zabírat místa? Viděl jsem lidi, u kterých bych se nedivil, pokud by jejich mysl zabírala míň než písnička ve formátu mp3. Krátká.

Časem by se postupně všichni lidé dostali do počítače. Pomalu by se zapomnělo, že nějaký skutečný svět kdy byl. A stejně tak by se po čase objevilo pár programů hlásajících, že „tohle  není skutečný svět, nýbrž jeho pouhý odlesk či snad že skutečný svět teprve přijde.“  Možná by vzniklo pár teorií, podle kterých všechny programy na síti dokáže někdo ovládat, když chce, vymazat nebo přepsat.

Tak to už je asi opravdu moc. Buďme rádi za svět, jaký je, a já radši přestanu číst a dohánět do absolutna teorie přitažené za vlasy.

12. 1. 2008

Autor: