Kdyby měl Přemysl Oráč internet

Velmi často se dnes a denně dozvídáme z novin, časopisů i vysílání jedné komerční televize, jak jsme šťastní, protože máme internet, MP3 přehrávače a mobily. Představte si, že dnešní čtyřicátníci takové štěstí neměli a trpěli.

Jediné, na co v šedivém komunismu narazili, byl jeden druh jogurtů, možná dva, dva druhy mléka, výkřikem techniky se v 80. letech staly tlusté velké kazety nazývané VHS a o počítačích raději ani nemluvme.

Ti dobří lidé byli odkázáni pouze na jednu pevnou telefonní linku, často nefungující, na jejíž zřízení trpělivě čekali roky. Měli samozřejmě ještě možnost jít si zavolat od sousedů nebo z hospody, případně veřejného telefonního automatu, ale ten býval častěji rozbitý než funkční a navíc kradl koruny.

Pokud jde o poslech písniček, byli odkázaní na vysílání rozhlasu nebo audio kazety se záznamem nevalné kvality, což se dá vlastně říci i o gramodeskách. Skutečně těžko pochopitelným je fakt, že někteří diskofilové si dnešní dokonale čisté digitální nahrávky nechávají uměle „poškodit“ umělým ruchem, aby zněly jako kdysi z gramofonu. A není jich málo, podobných diskofilů, a hodně je jich k nalezení v řadách slavných muzikantů.

Audio kazety se kopírovaly a měnily, někdy dražily na burze. Nejnovější album Judas Priest na zkopírované audio kazetě tehdy patřilo ke vzácnému zboží, byť šlo o pátou, šestou kopii s hodně sníženou kvalitou. Pod rukou se daly sehnat písničky Beatles, Rolling Stones, Queen, ale samozřejmě i československých muzikantů, převážně folkového naturelu, kteří si sem tam neodpustili rýpnout do režimu.

Když jste si s někým domluvili schůzku, platilo, že dotyčný počká čtvrt hodiny. Pokud jste se zpozdili, museli jste si to vyříkat o pár dní někde jinde. Skutečně nešlo nijak expres vzkázat, že jste se zdrželi se zavazováním tkaničky u levé boty. Tak hrozná doba to byla!

Třeba dopisy chodily dva tři dny, někdy týden. Žádní kurýři. Fotografie jste vyfotili a až po několika měsících po vyvolání filmu zjistili, zda se vůbec povedly a jak záběry vypadají. Hrůza a děs! (A to ještě připočtěte termíny doručení poštou, než se nějaká taková fotka dostala ke známým nebo kamarádům.)

Oč jednodušší by to měli naši předkové, a jak šťastnější by skutečně byli, kdyby měli výdobytky dnešní moderní vědy!

Třeba takový praotec Čech. Na internetu by progoogloval vhodné oblasti, zobrazil by si vybraná území na satelitních mapách, a pak by je předložil své družině a řekl: „Hele, mládenci, tady ta krajina s tím divným kopečkem vypadá docela lákavě, jsou tam lesy, řeky, mléko a strdí, a než tam postavěj‘ chemičky a továrny, my budem dávno v Pánu.“

Nebo taková Libuše. Sedla by k počítači a pak jen vyšla před svůj stan či domek a pronesla prorocká slova: „Vidím město veliké...“ Bodejť by neviděla, když si nasimulovala nejnovějším softem geografický vývoj dané a předem vybrané oblasti se zaměřením na celkovou populaci a její produktivitu! To se to pak prorokuje.

Podobně by si vybrala jako nejvhodnějšího kandidáta Přemysla Oráče – zde pro ni jiný software vybíral podle zcela jiných požadavků – silný, urostlý, hlavně plodný, který zastane hodně práce a umyje po obědě nádobí, aby se Libuše mohla natáhnout s lakem na nehty u televize a nejnovější telenovely Ordinace na křehkém letišti (nebo tak nějak).

A kdoví, jak to bylo s dívčí válkou. Podle mne jenom Bivoj nechtěl holkám půjčit svůj iPod s nejnovějším hitem od Shakiry...

Dejte do ruky Karlu IV. nebo Béďovi Smetanovi internet, MP3 přehrávač a mobil, a uvidíte, co dokážou!

Pokud tedy nezalezou do kouta, aby od rána do večera poslouchali hitovky, nebo hráli nějaké hezké počítačové hry včetně těch onlinových. Přece jenom budovat virtuální vesnici by mohlo být zajímavější.

Pokud by je tyto moderní technologie vůbec k nějaké aktivitě a činnosti nakoply. Pokud by díky nim měli potřebu a touhu, ba přímo vnitřní pnutí a nutnost stavět katedrály, mosty, města, respektive skládat opery a symfonie... Je to vlastně otázkou, k čemu by je naše technické vymoženosti ve skutečnosti motivovaly.

Nejlépe by se to asi dalo vyzkoušet na neandrtálcích (přijmeme-li stále jen teorii o evoluci – osobně podle mne jde spíše o postupnou degeneraci celého světa, ale jsem rovněž pouhý teoretik). Vrazili bychom jim do ruky naše technické vymoženosti a počkali si, zda vylezou z jeskyní. Zda se naučí sami rozdělávat oheň. Starat se o sebe sami a sem tam si něco ulovit. To víte, tehdy supermarkety neexistovaly a stará neandrtálová těžko mohla v neděli vyběhnout koupit řízky a ananas.

Jestli by neandrtálce třeba vůbec napadlo něco takového, jako stěhování národů. Stavění srubů. Kožišinový průmysl. Dřevozpracující průmysl. A co teprve později, zda by přišla doba bronzová a všechny ty další doby.

Jestli oni by spíše neandrtálci nezůstali ve svých jeskyních, zahrabaní s internetem, počítačovými hrami, televizními programy a staženými MP3ojkami. Vždyť by jim nechybělo, pohodička. Pohodička, jakou máme dnes. Měli by ji i oni. A byli by šťastní. Jako jsme my dnes... Alespoň podle zpravodajů komerčních televizí a novinářů.

5. 1. 2008

Autor: Jan Lipšanský