Co přinesl Ježíšek, co přinese Nový rok?

Tak jaký byl Ježíšek? Co vám nadělil pod stromeček, děti? Všetečná otázka, na kterou někdy ani není radno slyšet odpověď. A někdy se ani nemusíte ptát. Jdu si takhle po náměstí ve Svitavách a co neslyším.

Maminka veze v golfáči (snad se tomu ještě dneska říká golfáč, ale mělo to jen tři kola, tak kdo ví) caparta a ten ukazuje na výlohu s jakousi elektronikou. Prevítovi můžou být tak tři, sotva čtyři roky, ani mluvit ještě pořádně neumí, ale gesta jsou dost výmluvná na to, aby bylo poznat, že něco chce. A že se zlobí.

Po vánočních svátcích zubožená matka (je krátce před Silvestrem) mu unaveným hlasem sděluje, že pokud bude zlobit, tak večer zavolá Ježíškovi a vrátí mu ten počítač. Počítač. Počítač... Tříletému klukovi. Přemílám si to na jazyku a nechce se mi věřit. Ale ano, nepřeslechl jsem se, protože ten nezvedenec se začal ošívat a strachovat, právě tak, jak jsem to viděl u těch starších, zhruba dvanáctiletých, když jim matky vyhrožovaly schováním myši, aby si nemohli hrát.

Ten jemně fanatický lesk v očích, ten děs, že jim seberou jejich oltáříček, ke kterému v pohanské víře usedají, aby mu tiše, ale zapáleně obětovali svůj čas a část svojí pomaloučku černající dušičky.

A teď ten tady přede mnou kroutí se na kočáru, otáčí oči do míst, kde tuší svou rodičku a plačtivým a zajíkavým skorohlasem lká a prosí: „Neee. Neee. Počtač mami. Počtač neee.“ Je to skoro jako z hororu o posedlém dítěti, jen v tomhle klučinovi je vidět, jak se mu to v hlavičce mele a jak se bojí, že přijde o tu krásně barevnou obrazovičku, na které běhají nejrůznější věcičky.

A podobně je to určitě nejen v této domácnosti. Vánoce přinesly spousty pokoušedel, která budou spolu s elektřinou požírat i miniaturní kousky nás. Mají nejrůznější podoby a nejrůznější funkce.

Některé svítí, vysílají obrázky i zvuky, jiné se jen zasouvají do uší a produkují mámivou, zcela jistě pekelnou hudbu, všude jsou nové krabičky napojené bůhvíkde, plní šuplíky, skříně, stoly, ale hlavně naše hlavy.

Ale možná to tak černé není. Třeba je to jako v osmdesátých letech se psy, kteří se dávali dětem k Vánocům, protože o nich rodiče poslouchali několik předchozích let včetně všech těch pohádek, jak se o ně budou ratolesti starat. Jak to dopadlo, všichni víme. Desítky psů a štěňat u popelnic, kde se třásli zimou a hladem a kde doufali, že tyhle Vánoce nejsou jejich poslední.

Třeba se to obrátí a za chvíli budeme u popelnic nacházet elektroniku. Třeba se doma nenajde nikdo, kdo by se staral o počítač a pravidelně jej odvirovával, třeba se nenajde nikdo, kdo by nahrával do nové „empétrojky“ další písničky, nebo bude líný dávat ji nakrmit do zásuvky.

Já vím, oč by to bylo pravděpodobnější, kdyby se s novým notebookem muselo na mráz, protože jinak by udělal loužičku. Ostatně – není právě tohle důvod, proč si dnes děti přejí raději elektronické hračky živého kamaráda?

Lepší to asi nebude, ale máme tu nový rok, který nám umožňuje vykročit znovu a lépe. Zkusit to s novým předsevzetím, nějak se zlepšit, aspoň o kousek. V každém případě je na dospělých, aby šli ratolestem a mrňousům okolo sebe příkladem. Napadlo mě jedno naprosto šílené předsevzetí. Vím, jak bude složité jej v dnešním světě dodržet, ale zkusím to.

Jeden den v týdnu bez elektroniky. Zkusím vypnout telefon, na počítač se ani nepodívat, místo hudby reprodukované si zazpívám. Jsem asi naivní, ale třeba to vydržím praktikovat aspoň pár týdnů. A co vy? Jdete do toho se mnou, nebo už něco podobného dávno praktikujete a já jsem jen slaboch, jenž se jde pokoušet o bariéru před démonem techniky až nyní? Rozhodně jsem zvědav na vaše příspěvky.

29. 12. 2007

Autor: Richard Klíčník