E-mail až na záchod II.

Kdysi dávno – je tomu nějakých sedm let, ale z hlediska rozvoje internetu se celý svět nacházel v plenkách – jsem napsal článek se stejným názvem, kdy jsem žasl nad tehdejšími možnostmi internetu.

Ve zkratce se článek týkal toho, jak jsme s manželkou navštívili v Barceloně olympijský stadion, já si musel odskočit a na zdi někdo napsal svůj e-mail. No a co? řeknete si. Dneska.

Tenkrát, kdy e-mail měli snad nějací vládní úředníci (a ti ho navíc ani neuměli otevřít, natož použít), ministři a šéfové obrany (ti e-mail pokládali za něco k jídlu z kantýny, což by mi dosvědčil kolega, který u nich sloužil, ale má své zdraví rád, takže nedosvědčí) a ostatnímu plebsu stačily veřejné schránky na hotmailu nebo usa.net (schválně, kolik pamětníků mělo svůj první mejl na usa.net?), tak tenkrát jsem na podobný nápis na WC zíral jako spadlý z višně, jako jaryn, jako vidlák z České republiky.

Onen článek se mi připomněl jako bumerang zcela nedávno, když jeden autor tohoto serveru mi psal něco v tom stylu, že u nich mění okna. Byt zaneřáděný, všude dělňasové, kterým je jedno, co zrovna zašpiní. A on – autor – mi píše článek, který spěchá, jako vždy. Píše ho na záchodě. Sedí tam sám samotinký na míse a na notebooku klofe článek.

A mně se vybavila právě ona vzpomínka, kdy jsem se snažil doložit, že časem budeme mít e-mail až na záchod, ze záchodu na záchod si budeme posílat vzkazy. Tak, a je to tady, doba dostihla mé vizionářské představy – a nějak rychle, řekl bych. Raději snad již na žádné další vizionářské představy nemyslet.

Rozumějte – po e-mailu až na záchod by mohly přijít i další novinky. Třeba taková reklama až na záchod už se praktikuje normálně – jdete v nějaké restauraci na záchod (nebo někdy dokonce i na veřejné WC v metru), zamíříte (jako chlapi, že jo?) do mušličky, kouknete do zdi před vámi – a ejhle! Nabídka erosenek. Nabídka prostředků proti prostatě. Nabídka odvozu, když se zkárujete jako dogy...

Jenže odmítám domyslet, co ještě by se mohlo stát dalšího – třeba vysílání komerční televize až na záchod s překvapivými předěly mezi reklamou a běžným pořadem (aby to prosťáček vůbec rozeznal). Noviny zdarma až na záchod – deníky Metro, Expres, 24 a kdovíco ještě by nabízeli kolportéři hned po ránu přímo ve vašem bytě na záchodě, když tam neučesaní a uzívaní vstoupíte.

A nebo – což mne děsí nejvíce – nové české filmy až na záchod. To už by se nedalo nazvat ani utrpením. Panna Orleánská by ještě ráda běžela na mučidla a anglickým mocipánům na hranici, než by zhlédla porci nových českých filmů. Na druhou stranu by člověk mohl rovnou zvracet. Protože nové české filmy, to je vám úděsný mor. Přitom si jejich tvůrci myslí, jak moc se jim vydařily, a když diváci nepřijdou, může za to stahování z internetu.

Když už jsme u těch českých filmů, dovolím si malou odbočku, která však s tématem přece jen souvisí. Nevím jak vám, ale mně osobně přijde, že jejich autoři nadrtili námět a scénář taky na záchodě. Nemuseli jim zrovna měnit okna. Prostě ráno vstali, vzali notebook, zahráli si pasiáns nebo jinou hru na ranní odlehčení, a pak je napadlo, že na kontě v souvislosti s blížícími se Vánocemi došlo k úbytku peněz a mohli by zas natočit nějaký hezký český film.

A tak tam sedí, řeknou si, musí v tom hrát Anička Geislerová, Trojan, Liška, Vilhelmová, kamarádi moji, napíšu něco o propletených vztazích milostného čtyřúhelníku, budu tomu říkat komedie a děj vyplyne podle sponzorů – buď budou jezdit Renaultem, volat Nokií, čepovat u Aralu, brouzdat Seznamem atd. atd., nabídka je v podstatě neomezená.

Jestli si ale mohu vybrat, nechejte mi aspoň tuhle malou místnůstku, ať se tam i do budoucna můžu v klidu zavřít před okolním světem. Aby aspoň na záchod nemohly proniknout žádné e-maily, reklama, přepadání vesnic v Travianu, ubrečené dítě, naštvaná manželka, prohra Čechů v hokeji s Ruskem, politické debaty, zdražování potravin a jízdného v pražské MHD, veselé vánoční programy našich komerčních televizí nebo Mrazík. Na WC chci mít zkrátka klid a pocit, že jsem vstoupil do jiného časoprostoru...

 

Jen pro jistotu dodávám, že tento článek jsem nenadrtil na WC, ale cestou domů v tramvaji. Pražská MHD vám totiž umožňuje takový komfort, že cesta z práce domů může trvat zhruba stejně dlouho, kolik to trvá autem z Prahy po dálnici do Brna.

Tož – šťastné a veselé.

22. 12. 2007

Autor: Jan Lipšanský