O práci přes internet a generačním problému

Tak jsem u rodičů na Moravě, kam jsem se uchýlil na celý měsíc. Měsíc? Dávám Šumařovi týden, maximálně dva. Spíš ten týden. A rozhodně nebudu jako bolševik.

To, co tady zažívám, je zcela jasný mezigenerační problém, o kterém se nám, starým mládencům, zdávají leda ošklivé sny.

Mám práci, kterou mohu zvládnout od rodičů, protože tu mám zcela nově internet. O2 muselo pokrýt signálem pro CDMA celou republiku, aby jim nevyfoukl Ufon zákazníky. Konečně se mi to po dvou letech, kdy jsem si to pořídil jako mobilní připojení, vyplácí jako mobilní připojení.

To je důvod, proč jsem se rozhodl vyrazit na Moravu bez obav. Jenže jsem už zapomněl na to, že jsem se nevracel ani o zkouškovém, kdy většina lidí byla doma. Proč jsem se nevracel? Z jednoduchého důvodu. Otec je vždycky rád, že jsme doma, a tak vymýšlí nejrůznější úkoly. Zkoušet se učit, když je potřeba něco na zahradě, v dílně, na půdě, ve sklepě, to chce pravého srdcaře. Tenkrát jsem to vzdal a za výmluvu mi právě sloužila absence internetu, jenž jsem míval na koleji (to bejvaly na koleji časy - to, že začínal na jiném patře každý den večírek mi bylo ukradený, hlavně že fungovalo připojení) a ne doma.

Pak jsem léta měl internet opět pouze v Praze, takže jsem jezdil pouze na relaxační výlety o víkendu, kdy to tu sloužilo jako oddechovka od monitoru. Měsíc prosinec jsem si vyhradil na to, abych změnil historii a pracoval z domova v péči svých rodičů a potěšil je zářnou přítomností syna, na kterého jsou tolik pyšni (taky máte rádi rodičovský patos:)?) 

Nápad to byl dobrý, realizace je po prvním dni zcela katastrofální. Že musím ráno pracovat do jedenácti a teprve pak mohu jet nakoupit s máti do Makra, to pochopili. Horší to bylo s tím, že pak budu v práci pokračovat. 

Po návratu bylo vše akorát, abych se vrhnul na maily, které přišly v mojí nepřítomnosti. Otevřel jsem první a nebyl jsem sám, kdo otevřel. Ze dveří na mě juká tatík a posílá mě pro dřevo. Odpor byl marný, věděl jsem, že stejně půjdu. 

Nesměle jsem se snažil naznačit, že jsem v práci a neskončila mi ještě pracovní doba, ale že si tedy vezmu telefon s sebou na dvorek, že to se nic neděje. Pohled, který na mě můj jinak zcela fajn otec vrhnul, se dá nejlépe popsat jako podezřívavý. Úplně jsem v něm ale slyšel celou tu lamentaci o tom, že by ty internety nám, mladým, vůbec zakázal a že tohle za jejich mladých let vůbec nebylo.

Je to vlastně pochopitelné. Jak chcete člověku, který seděl u počítače asi 10x v životě vysvětlovat, že se slušně uživím i bez chození pro dřevo? Těžko. Přitom jasně ví, že se živím psaním. Myslím, že jeden dva články ode mě přečetl, ale pořád je to pro něj něco zcela abstraktního. Jsem chápající syn (no jen se smějte), a tak jsem pro dřevo došel se synovskou pokorou. Hned pak jsem se vrátil k mailu.

Mezitím se ozvala po ICQ (o tomhle zařízení se bojím rodičům byť jen vyprávět, nejsou věřící, ale proč je pokoušet vynálezy ďáblovými?) kamarádka, kde že to jako jsem a proč. Vysvětlil jsem a začal si pochvalovat, že maminka dělá pstruhy z Makra s "vařenými bramborami" a já že na to ani sáhnout nebudu muset. Vrchol blaha jsem při tom psaní zažíval. V zápětí jsem z něj byl smeten jak zrnko prachu centrálním vysavačem.

Dveře se otevřely opět a máti lamentovala, že jsem to chtěl bez oleje (to je pravda, snažím se rodiče naučit odbourat zbytečné litry tuků) a že se jí to na ten titán, co si koupili na vaření, celé přilepilo. Že jsem to musel mít bez oleje a teď je to na nic. Že si s tím mám jít něco udělat. Že se na to může na celé vykašlat. A že vůbec.

Povzdechl jsem si, jal se ji uklidňovat a šel do kuchyně, kde jsem milé pstruhy podlil a odlepil ode dna. Maminka je skvělá kuchařka. Výborná. Jen s novými technologiemi zápasí (asi by bylo pod pás připomínat pár let starou historku, jak měla radost, že se jí škvíří v nově koupené mikrovlnce ohřívaný řízek, který se pak dal celý gumový vyhodit, a jak pak na věky věků odmítla naučit se zacházet s tou mikrovlnnou potvorou). 

V klidu jsem se ji snažil uklidnit. Je to jen otázka cviku a olej tam přijít má, ale jen tak dvě lžíce. Poznámku o olivovém jsem si mohl odpustit, pravda, ale pstruhy jsem udělal tak, že je pochválil i cholerický pan otec, který se po celou dobu taky snažil přisadit si. Podařilo se mu to záhy, kdy jsem byl na pokraji výbuchu a hovořil jsem velmi tiše (otec hlas zvyšuje, snažím se postavit genům).

V okamžik, kdy bylo vše hotové, přišla známá, které jsme nakoupili v Makru. Bylo domluvené, že jí to pomůžeme hodit domů (hlavně minerálky pro děcka, bydlí v nejvyšším patře bytovky bez výtahu). Nic proti tomu nemám, ba beru to jako samozřejmost, ale na stole jsem měl oběd a v počítači nevyřízenou korespondenci. 

Známé jsem řekl, že jí to hodím večer, rodičům, že jsem v práci a do pěti se jí musím věnovat, na pstruha jsem zamrkal, řekl mu ahoj a seznámil se s ním blíž a odešel do pokoje, kde jsem v nastalém tichu konečně odepsal. Mail, na který jsem ale čekal celý den a kvůli němuž jsem byl už trochu nervózní, což se projevilo v komunikaci s rodičovstvem, ale stále nepřicházel.

Nakonec jsem nevydržel a zvedl telefon. Sdělili mi, že osoba, která jej měla odeslat, je jaksi mimo kancelář a bude až zítra. V ten okamžik jsem se cítil doopravdy unaveně. Po chvíli přemítání mi došlo, že tohle je zcela zajímavá zkušenost, která mne zaskočila naprosto nepřipraveného. Po další chvíli mi došlo, že nemá cenu se rozčilovat. A nakonec jsem si uvědomil, že za tenhle příběh mohu vlastně poděkovat společnosti O2, která přivedla můj internet i do nejzazších koutů republiky. Dokonce jsem se tomu dokázal usmát. Sice kysele, ale usmát.

8. 12. 2007

Autor: Richard Klíčník