Cizokrajné země jsou zajímavé

Cizokrajné země jsou zajímavé, protože člověk má odjet, aby věděl, jak to vypadá jinde. Zvláště dneska je to dobré, protože můžete odjet, aniž byste měli potíže dozvědět se, co se děje doma.

Je to tak, moderní komunikační technologie jsou skvělé, a tak stačí váš počítač nebo jakékoli z těch udělátek, které se umí připojit k webu a jste doma i na tisíce kilometrů. Cestování po Kalifornii je teď třeba velká zábava, protože wi-fi má kde kdo a připojíte se prakticky všude. Bohužel já jsem v Kalifornii cestoval naposledy v roce 2003, takže tohle mám jen z vyprávění.

Zato jsem letos učinil dvě další zkušenosti, a to se Skotskem a se Španělskem, konkrétně s Madridem. Zkušenosti jsou to tak diametrálně odlišné, že stojí za to o nich napsat. Ve Skotsku jsem byl dříve, tak začnu jím.

Skotsko je i dnes poměrně divoká země s ne až tak hustým osídlením a navíc se zdá, že obyvatelé internet moc nepotřebují. Pokud ano, mají svoje internety zamčené doma a na veřejnost je příliš nepouští. Hory a kopce jsou zde rozlehlé a nejsolidnější posílání informací, které mě pro Skotsko napadlo, by nejspíše bylo z ovcí. Těch jsou po vysočině celé desetitisíce a jsou i poměrně rychlé, když chtějí, což by mohlo zajistit poměrně slušnou rychlost přenosu dat.

Pokud očekáváte relevantní informaci, mám pro vás i tu. Internet mají ve Skotsku schovaný v knihovnách. Bohužel jeho dostupnost pro cizince a neobyvatele města je poněkud proměnlivá. Jsou města, která jsou zaměřena na turistický ruch. Tam vám vystaví registraci, dostanete kartičku a můžete internetovat, jak dlouho chcete. Bohužel takových osvícených míst mnoho nepotkáte. Rád zde udělám reklamu knihovně ve Stirlingu, kde mají krásný hrad, památník W. Walace (ano, to je ten, co ho hrál Mel Gibson) a bezvadné připojení.

Pak jsou ovšem všechna ostatní města, kde je shánění internetu horor. Ve Skotsku se příliš nevedou internetové kavárny, a tak jsou knihovny jedinou možností. Snad nejstrašnější zážitek jsem učinil ve městě Wick ležícím až hodně na severu Skotska. Drsné místo, drsné připojení.

Paní v knihovně byly identické k těm našim, českým. To znamená, že byly notně za šedesátkou a internet braly jako sprosté slovo. Po chvíli dohadování jsem zjistil, že by mě mohly připojit, ale jen na půl hodiny. Navíc mi musely vygenerovat heslo, což vyžadovalo několik kliknutí myší, která jim byla od pohledu odporná stejně jako hlodavec, po kterém dostala jméno.

Za čtyřicet pět minut už jsem byl připojený na celou krásnou půlhodinku a stejně mě chodily kontrolovat, jestli jim spojení nechci ukrást. Až později jsem se dozvěděl, že ve Wicku mají opravdu hodně vysokou kriminalitu.

Podobných zážitků byla spousta, ale aspoň to bylo všude zadarmo. V jižních částech a větších městech se dokonce dala tu a tam najít i hospoda, kde měli wi-fi zdarma. Bohužel už tam neměli zásuvky, ale to je přece detail.:)

V britském Carlisle po mně zase chtěli za půl hodinu libru. Není to moc, ale není to ani málo vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou knihovnu. 

Ovšem nic to není proti Madridu. Byl jsem tam vyslán na služební cestu minulý týden a předpokládal jsem, že praxe ve Španělsku bude podobná jako u nás, kde většina luxusních hotelů má wi-fi na pokojích zcela zdarma jako součást servisu.

Vůbec jsem se tedy nebál, protože když firma hradila ubytování v tak drahém hotelu, internet mi připadal samozřejmý. Ale ouha a pozor! Španělsko neposkytuje internetové připojení hostům automaticky, všechno si musíte hezky zaplatit. A protože hotel byl luxusní, byla luxusní i cena. Nejlevnější za všeho bylo asi připojení na 24 hodin, které vyšlo na „pouhých“ 15 eur. 

Ano, to jsou měsíční poplatky u nás. Na druhé straně není zase tak velký problém připojit se i v restauracích, kde neinzerují wi-fi zdarma, protože Španělé jsou povahy ledabylé, a tak se celkem často najde síť, která není kódovaná. Jinak to s připojením v Madridu ale veselé nebylo, a tak může česká Praha vypnout prsa a pokládat se za vítěze ve všeobecné dostupnosti.

Na závěr malá perlička z návštěvy závodu Indra, největším španělském vývojáři operačních systémů pro kohokoli a na cokoli:

Ptali jsme se tamního pohlavára, zda mají také takový problém s nedostatkem sil v IT oboru, s jakým se potýkáme v České republice. Otázku jsme museli dvakrát zopakovat, protože ji vůbec nechápal. Nakonec napůl zděšeně odvětil, že nemají a nechápe, proč by měli mít. V ten okamžik se otevřely dveře a do místnosti vstoupily dvě krásné Španělky, které představil jako členky týmu, které mají za úkol starat se o blaho všech. V ten okamžik nám bylo jasné, proč nemají ve Španělsku problém najít programátory.

1. 12. 2007

Autor: Richard Klíčník