Smrt spammera

Zcela výjimečně tuto sobotu vydáváme povídku, která se však počítačů a technologií také týká... A kdo ví, třeba je i pravdivá.

Umřel spammer. Mladý. Celý svůj krátký život se prohlašoval být ateistou. Proto ho poněkud nepříjemně překvapilo, když zjistil, že sedí v nebi na lavici a před ním se chystá Boží soud. Jeho racionální povaha tomu všemu odmítala uvěřit – dokonce si odmítal připustit, že je mrtev. Tohle všechno se mu zdá a brzy se probudí.

Jenže ono ne a ne se probudit. Seděl v lavici, dřevěné, ale zručně ohoblované, kolem přecházeli nevšímavě různí jiní lidé, povídali si. Spammer se cítil hrozně sám. Lavice stála uprostřed louky, ale seděl v ní jen on, a proti němu jakási katedra na malém, vyvýšeném stupínku. Ale zatím se zde nikdo neobjevil.

Chtěl vstát, ale jako kdyby ho něco drželo. Nemohl. Koukal se na ty spousty lidí, co se tu procházely a přemýšlel, co asi byly v pozemském životě zač. Ale kuš! Přece tomuhle mámení smyslů nebude věřit. Jde jen o chemickou reakci v jeho mozku, nic víc.

Chyběl mu počítač a připojení k internetu. Možná by si mohl i najít nějaké informace o stavu, v němž se nachází – určitě je to jen nějaká chemická reakce, nic jiného.

A pak se tu objevila zářivá a laskavá postava, kupodivu žádný staříček s dlouhými vousy, jak si když už představoval Boha spammer.

„Ty jsi Hugo, viď?“ obrátil se ke spammerovi Bůh.

„Nejsem! Nechal jsem se přejmenovat! Ts, Hugo, strašný jméno!“

„Jj,“ odtušil Bůh, čímž dal spammerovi najevo, že i on ovládá současné internetové zkratky. „Lol,“ dodal. A pak zasedl za katedru, natáhl si nohy a zhoupl se v židli.

„Jasně, lidé si rádi všechno personalizují, proto mne zobrazují jako staříčka. Nu a vidíš, není to pravda, ani ty fousy nemám,“ a Bůh zvedl bradu.

„Hele, pojďme k věci, proč jsem tady?“

„Jasně, nebudeme to zdržovat. I když,“ naklonil se Bůh spiklenecky k Hugovi, „tady na věčnosti nějak není důvod někam spěchat, víš? Žádný stres, bro...“

Spammer sebou ošil, něco takového nečekal. A už vůbec netušil, co se bude dít.

„No, co by se dělo? Koukneme se na tvůj život, jak jsi byl užitečný. To přece znáš minimálně z Moodyho, ne? Četls jeho Život po životě, myslím?“ přimhouřil Bůh oko.

„No jasně, jsem ty bláboly četl. Podle mě žádná klinická smrt, ale chemické reakce v mozku...“

Bůh zvedl ruku.

„Dobře dobře, proto tady stejně nejsme, ty chemická reakce. Pověz mi, jaké bylo tvé povolání na zemi? Čím ses živil?“

„No, hmm,“ přemýšlel spammer, „tak dělal jsem do počítačů.“

Bůh odkudsi vylovil notebook a něco na něm hledal.

„A máš pravdu, dělal jsi do počítačů, ale do svých!“

„Tak dělal jsem i opravy, nastavení, sítě...“ bránil se spammer.

„Tady čtu, žes měl naprogramované spamboty. A bral za to slušné prachy.“

Spammer sklonil hlavu. Ne že by se styděl. Prostě jen o tomto jobu nerad mluvil.

„Každý se nějak živí.“

„To chápu. Jen by mě zajímalo... Uvědomil sis dosah toho, co děláš?“

„Jak – dosah?“

„Kolik mejlových adres jsi měl v adresářích?“

Hugo pokrčil rameny.

„Co já vím. Pár milionů.“

„Pár milionů,“ odtušil Bůh. „A cos těm lidem do schránek posílal za důležitosti?“

„Tak znáte to...“

„Ne, to skutečně neznám,“ usmál se Bůh.

„Tak co vám mám vysvětlovat – no viagra, repliky rolexek, sem tam nějaký trojan, mejl, co testuje zabezpečení a odezvu...“

„Tak tak. Škoda, žes za těmi mejly neviděl člověka. Představ si, že každý člověk, co ten zbytečný mejl dostal, díky němu ztratil třicet vteřin života. Nejdřív aby zjistil, že je to spam, a posléze, aby jej smazal. Někdy ses trefil i do mejlů, co šly na mobilní telefony.“

„A co já s tím mám dělat?“

„Teď už nic. Jsi prostě zodpovědný za ztracený čas těch lidí, to jsem ti chtěl říct. Třicet sekund krát miliony. Den co den. Každý den jsi tak obral lidi o rok života.“

Hugo nevěděl, co na to říct, necítil se zodpovědný za druhé, ani za to, že rozesílal spamy.

„Zkrátka – vidím, že stále spěcháš, nu budiž – o všechny ty okradené roky života druhých lidí jsem zkrátil tvůj život. Mohl ses dožít tuším osmdesáti devíti let. Ale těch osmnáct bohatě stačilo. Stihl sis užít ty vydělané prachy?“

Nestihl, pomyslel si zahořkle spammer. Kruciš.

„Oukej, lidi jsi okradl o jejich čas, já ho vzal tobě, zdálo by se to být fifty fifty. Ale přece jenom o ten svůj čas nepřijdeš – na těch sedmdesát let budeš sedět na zadku u počítače. Ano, jistě, za trest.“

Za trest? usmál se spammer. U počítače bude sedět moc rád!

Bůh se vševědoucně pousmál rovněž a najednou seděl spammer v jedné z papírových kójí ohromné, veliké open space kanceláře. Kolem něho seděli u počítače a tupě do něj zírali miliony dalších a evidentně se nudili.

Spammer se s nadějí otočil ke svému počítači. Ten mu jistě dá na open space zapomenout, i když je to těžká ztráta soukromí.

Open space mu skutečně tolik nevadil. Větší problém mu dělalo, že počítač má jen 3 MB na harddisku, žádné připojení k internetu a jako operační systém Windows 3.1.

„Jo, a nezapomeň, že u Boha je jeden rok jako tisíc,“ strčil ještě vesele Bůh hlavu do dveří, než odběhl za dalšími technickými povinnostmi.

24. 11. 2007

Autor: Jan Lipšanský