Pavlovovy vyzváněcí melodie aneb Jak často potřebujete dávku?

Ráno jsem se dobře nasnídal. Sprcha mě probrala z ospalosti a teď, již absolutně svěží a v příjemné náladě, jedu po dálnici do práce. Mám puštěné rádio a na volant si prsty vyklepávám melodii písničky. Pohoda.

Najednou, z ničeho nic, se mě zmocní pocit jakési nervozity, stresu a podivného spěchu.

Něco podobného, jako když každý den vyzvedáváte dceru ze školky a jeden den ji vyzvedne babička. Nemůžete se zbavit špatného pocitu, že jste na něco zapomněli, něco neudělali.

Co se děje teď? Nejdřív se ujistím, že jsem nikde špatně neodbočil, že jsem připoután a že svítím. K Dukovanům je to od nás pěkný kus cesty, takže se nakonec spokojím s tím, že svítí reflektory. Kvůli ničemu z oněch vyjmenovaných věcí tedy špatný pocit mít nemusím, brzy však vím, čím byl zapříčiněn.

Jsem člověk pečlivě využívající technických možností doby, a tak si také příležitostně jako vyzváněcí melodii na svém mobilu nastavuji písničku, kterou si zrovna broukávám nejraději.

Uvědomil jsem si, že písnička, kterou nyní hraje rádio, je má oblíbená; před časem jsem ji používal jako vyzvánění ohlašující příchozí hovor. Přesto to byla ona, která mě podráždila. Ze svého mobilního telefonu jsem ji odstranil již před dvěma měsíci – nešacuji se tedy pokaždé, když ji slyším. Pocit naléhavosti a spěchu, který člověk vnímá, slyší-li zvonit svůj telefon, však přetrval.

Trochu mě to pobavilo. Uvědomil jsem si, že se zdaleka nejedná o jediný takovýto podmíněný reflex, kterému podléhám(e).

Vyzvánění mobilního telefonu je kapitolou samo o sobě. Zřetelně si vzpomínám, že když jsem ještě měl 5 různých melodií pro 5 různých lidí (v tu dobu žhavá novinka), cítil jsem také různé pocity podle toho, jakou melodii začal můj telefon vyhrávat (radost, příjemné napětí, nepříjemné napětí, hrůzu, panickou hrůzu atd.), a to dokonce ještě předtím, než jsem si uvědomil, kdo vlastně volá. Pocity z daného člověka se zkrátka promítly do příslušné melodie, která si poté ponechala tento svůj charakter i pro situace, kdy ji s oním člověkem nepojilo zhola nic.

Dále čerpaje ze svého letitého fondu mohu jmenovat chrochtavý zvuk vytáčeného připojení.

U něho jsem prožíval chvilky napjatější než u amerického filmu. Tep se zrychloval úměrně s dobou čekání a tlak rostl do nevídaných výšin. Místo abych v sobotu večer slýchával z televize dramatické „bouchne to?!“, jsem si  tedy s nadějí a raději šeptem opakoval „připojím se?!“  Předpokládám, že mi nebudete oponovat, prohlásím-li, že odpovědět na druhou otázku bylo daleko těžší.  Když se mi tedy nakonec dostalo neomezeného internetu, první, s kým jsem tuto skutečnost šel oslavit, byl logicky můj kardiolog.

Také já čas od času propadnu nějaké té on-line hře a vkládám heroické úsilí do rozšiřování svého landu na úkor těch druhých. Zde vychází najevo, že fyzické projevy může vyvolat i podnět vizuální – v mém případě červený vykřičník značící, že mé virtuální hospodářství bylo napadeno. V tomto případě se oči zalijí krví (v případě opravdu ničivého útoku i slzami), nastupuje tendence vše řešit rychle a rázně. Tři klávesy zaražené do klávesnice budiž toho dokladem.

Dalším stupněm jsou nemoci z povoláním. Mohu deklarovat osobní setkání se správcem sítě, který je schopen ukončit větu pouze znaménky ?, !, a .CZ.

V horších případech se už nejedná pouze o reflexy, nýbrž o regulérní závislost. Znám až nepříjemně mnoho lidí z oboru IT, kteří se postupem času stali skutečnými počítačovými narkomany schopnými udělat téměř cokoli, aby dostali svou „dávku“  minut strávených před monitorem. V případě, že se jim jí nedostane, nastupují ty nejhorší abstinenční příznaky, které může zastavit pouze zvuk nabíhajících Windows.

Nakonec bylo by pokrytectvím nepřiznat určitou míru závislosti i sám sobě. A co vy? Jak často potřebujete dávku?

17. 11. 2007

Autor: