V pravěku neměli ledničku

Náš za chvíli pětiletý syn mne vždycky překvapí. Tuhle jsme spolu v Gladiatu mydlili nějakou harpyji nebo kance, zatímco žena na notebooku živila osadníky z Azkabanu, vlastně Travianu, když se mne synek zeptal, proč tam ti lidé nemají počítač. Nebo auto?

Už jednou jsem psal – v článku SMSky nešly z budky posílat, synku, fakt ne – o věcech, jež jsou pro současné mladé lidi raritou a „pravěkem“. Nešel jsem tehdy dál než nějakých 15 let, ale i z toho pohledu se zdálo, že jsme tenkrát vyrůstali v děsném věku temna a Alois Jirásek by z toho jistě vyprodukoval nějaký hezký několikadílný román. Jen namátkou připomínám, co před patnácti lety neexistovalo (aspoň ne v Československu) – platební karty, mobilní telefony, internet, e-mail, SMSky, MP3 přehrávače, DVD přehrávače a rekordéry, flešky, kurýrní služba, rozsáhlá síť telefonních budek, více jak dva televizní programy... Přidejte si sami své vlastní postřehy, jestliže jste v té době žili. 

A teď se mne syn zeptá rovnou na středověk a na pravěk. „Tati, a měli ledničky?“ No, neměli. Měli jen chladné sklepy a v zimě lámali velké kusy ledu a dávali do co nejchladnějších míst, aby tam mohli skladovat potraviny. Případně si koupili sůl a maso nasolili... 

„A měli brýle?“ Nu, neměli, jak je znáš dnes, ale už v antice měli zvětšovací sklíčka. „A měli sporák?“ Také ne, i když používali krb nebo později kamínka jako má babička v Poděbradech. V pravěku dokonce měli jen ohniště, to za předpokladu, kdy blesk zapálil nějaký strom a oni měli oheň. 

„Měli taky tak velké břicho, jako máš ty, tati?“ Echm, nejbohatší lidé asi ano, ale většina lidí pracovala celý den na poli nebo na statku, jídla moc neměli, asi spíš byli svalnatí a bez břicha. A pokračovali jsme dál – pračky nebyly, pralo se ve vodě v řece (což malého Honzíka fascinovalo asi ze všeho nejvíc) nebo posléze v neckách, jež jsou podobné trochu vaničce, ve které se, synku, cachtáš v létě. 

Neměli eurookna. Neměli teplou vodu 24 hodin denně. V podstatě neměli ani koupelny – ráno se opláchli studenou vodou na dvorku (pokud měli studnu a nechodili si k obecní pumpě), a když ohřáli vodu do necek a všichni se v té jedné vodě vykoupali, šlo o svátek. Místo televize se lidé v noci chodili dívat na hvězdy, případně si povídali u ohýnku v krbu, pravda, pokud nešli spát se slepicemi, protože ráno se vstávalo před rozedněním.  

Místo rozhlasu se těšili na tancovačky, které se pořádaly zhruba čtyřikrát do roka, ale o to vzácnější byly. Místo zpráv na Nově se těšili, až přijde krajánek a povykládá jim, co v tom širém světě slyšel nového.  

Po pravdě řečeno, všechno to, co hrajeme ve virtuálních hrách – středověké vesničky, římskou arénu a město i okolí, a ostatně i hry na upíry a vlkodlaky – to vše skutečně tehdy existovalo (pokud jde o ty upíry a vlkodlaky, skutečně věřili v jejich existenci, ostatně toulavých hladových vlků se kolem vesnice vždy motalo větší množství). Dnes si za to zájemci tvrdě platí a říká se tomu ekoturistika, resp. agroturistika. Případně Haré Kršna farma, když vás tam nechají přespat. 

Holt musím synkovi v létě u babičky na zahradě ukázat aspoň noční oblohu, tam lampy až tak nestíní výhled, případně nějaké létavice, zajít s ním do lesa na houby, pomůže mi babičce nasekat dříví, mohl by zasadit třeba rajčata a večer místo reklam v televizi opečeme buřta. Ať chlapec vidí, zač je toho loket! Tedy, jak se dřív žilo bez... spousty věcí.

27. 10. 2007

Autor: Jan Lipšanský