Za nový telefon šel bych světa kraj

Je úžasné, v jaké době žijeme. Všechno řídí počítače, objemy dat se zvětšují a s nimi i schopnosti našich hraček komunikovat spolu. Nastává diamantový věk a my jsme jeho svědky. Jsme na samém počátku úžasné doby. Až na to, že počátky mají obvykle ještě dost much.

Dlouho jsem nepsal o tom, jak jsem se snažil, aby něco fungovalo. Je celkem prosté, proč jsem o tom nepsal. O nic jsem se raději nepokoušel, protože mám také jen jedno sebevědomí a nechat si ho snižovat mašinkami a hračičkami nějak permanentně rozhodně nepatří k mým oblíbeným činnostem. Bohatě stačí, že mi svou nadřazenost dokazují důchodci v tramvajích, prodavačky v obchodech, romští spoluobčané na ulicích a naši politici v televizi. Doma chci mít klid, a tak se nepouštím do žádných složitých operací, když nemusím. Ani tu televizi, jak jsem už kdysi psal, doma nemám.

Jenže odříkaného chleba největší krajíc a odpírané elektroniky ještě více. Přiznám se, že už docela dlouho jsem si přál nějaký hezký telefon, který by bez problémů sloužil, který by se na minutu nezakousl pokaždé, když přijde najednou více zpráv než jedna, který by aspoň trochu reagoval na moje příkazy a hlavně neměl joystick. V těch nejbarvitějších snech jsem si pak představoval, že by mi mohl sloužit zároveň jako mp3 přehrávač.

Jistě že zejména ta poslední myšlenka byla pro mne tak zvráceně přitažlivá, že jsem si ji vyvolával zásadně pouze a jen o samotě a někdy jsem si dokonce povolil ukájet jí svoji mysl těsně před spaním. Nejsem totiž rozhazovačný člověk, Skotové jsou mi velmi sympatičtí, a tak jsem čekal, až doslouží současný přístroj. Pochopitelně se mu dařilo skvěle, jen čas od času jsem musel vytáhnout baterku a restartovat jej. Byl líný, ale fungoval, a já už druhý rok pokukoval po těch novinkách, co trh přinesl...

Nakonec pomohla náhoda. Zalíbil se mi jeden nový model od Motoroly (nový přesně před rokem) a na ten jsem si docela pomýšlel, představoval jsem si, jak by nám to spolu slušelo a posmutněle jsem na něj zíral skrz výlohy obchodů, zatímco jsem v ruce svíral svůj odpudivý starý telefon. Konečně jsem chápal, jak se cítí muži po dvaceti letech manželství, když vyrazí s manželkou na plovárnu. Nakonec si také asi řeknou, že manželka ještě pořád funguje, a tak to nechají prostě tak.

Já mám ale známého, a ten se jí chtěl zbavit. Ne, manželky ne. Motoroly. Prý už nevidí tak jako dřív, a tak by ji vyměnil za robustnější model. Svou útlou a „trendy“ mi prý prodá za hubičku. Naštěstí si vzal nějaké peníze, takže jsem mohl jeho vousatou tvář nechat nedotčenou, a přímo za babku jsem si nesl telefon domů. Vyvětlil mi, že na všechno stačí jediné cédéčko!, pak že to bude všechno v cajku, že už to samo zvládne vše.

Notebook odmítl podporu nainstalovat. Zase jsem jednou zaklínal, proklínal, sliboval, lamentoval, durdil se, nadával, škemral a modlil se, občas jsem gestikuloval, a to tak že neslušně, pak jsem zase dělal, že trucuji a pozoroval počítač jen koutkem oka, jestli se neumoudří. Nic nepomáhalo. Po dvou a půl hodinách jsem zanechal marných pokusů a zkusil stolní počítač. Kupodivu ten zbaštil software hned, a tak jsem se mohl připojit s telefonem a s oroseným čelem zazálohovat kontakty. S těmi ze SIM karty nebyl problém, ty si nový telefon promptně nacucnul a bylo. Ale co s těmi v telefonu, kterých se za ty roky nashromáždilo mraky? To bylo horší.

Zapnul jsem sice modrý zub a sledoval, jak se do sebe starý s mladým zakousli, ale vždy to skončilo tím, že nový odmítnul déle čekat, a řekl mi, že toho má plné modré zuby. Starý telefon mi s počítačem nekomunikuje a nikdy jsem se ho to nepokoušel naučit. Protože jsem ale koumák, vypracoval jsem vychytralý plán: Smažu SIM kartu a nahraji na ni kontakty z telefonu. Pak přendám kartu do nového a nechám ji zkopírovat! Prosté.

Ale ouha. SIM karta je stará a zvládne nanejvýš sto dvacet kontaktů. V telefonu jich bylo pět set. Nevadí, udělá se to na víckrát, byla má nadšená myšlenka. Projel jsem všech pět set kontaktů a mazal ty, které byly i na kartě, tedy už v novém telefonu. A jedeme dál. Poprvé nakopíroval telefon na SIM kartu devadesát čtyři kontaktů. Říkal jsem si, že to je fajn, že to bude brzy. Najednou jsem ale zjistil, že na SIM kartě nejsou čísla tak, jak jdou za sebou. To ne. Podle jakéhosi mně neznámého klíče si přístroj vybral vždy část nějakého písmene a tu na SIM kartu překopíroval. Měl jsem tam celou abecedu, ale v naprostém zmatku z toho, co ještě mám a co nemám. 

Protože jsem tvrdohlavý, nevzdal jsem to. Přetáhl jsem kontakty do nového počítače a zase začal kontrolovat, které už mám a které ne. Oči mi šly už šejdrem, ale já byl zabýčený jak jednoroční tele a nic nemohlo otřást mým odhodláním. Hádejte, kolik čísel se překopírovalo podruhé... Dvanáct. Jako apoštolů. Neochvějně se skvěla na SIM kartě a já na ně nepokrytě valil oči. Proč? Proč? Tohle mi znělo hlavou. Zkusil jsem dát kopírování znova. Se stejným výsledkem, dokonce i čísla byla stejná. 

Po další půlhodině a několika marných pokusech jsem pochopil, že mám jedinou šanci. Sedl jsem si k počítači a do půlnoci (začal jsem někdy v šest) jsem začal datlovat čísla. Věřili byste, že není horší pruda, než chytat telefon, skrolovat, pouštět telefon, ťukat do kláves, chytat telefon atd. atd.? Doufám, že věřili. 

Když to bylo konečně hotové, nemohl jsem se podívat ani na jeden z telefonů. Bylo mi z nich na nic z obou. Žijeme na počátku skvělé doby, ale máme tu smůlu, že všechny začátky jsou těžké. Seděl jsem v křesle, tupě hleděl do okenní tabulky a nebyl s to ani si nalít panáka. Najednou, z ničeho nic, se mi uprostřed čela vynořila nestoudná myšlenka: „Tak teď ještě ty mp3!“ Zakvílel jsem a utekl z místnosti. Telefon mám už skoro týden, ale o nic jsem se ještě nepokusil. Zjistil jsem, že mám dost sebevědomí na to, abych nepotřeboval poslouchat hudbu z telefonu.

20. 10. 2007

Autor: Richard Klíčník