Lesk a bída on-linového šílenství

A to se vám nestane taková věc, aby se stala, jak říkal v jedné forbíně Jan Werich. Já ale narozdíl od něj budu mluvit o hrách. O těch on-linových hrách. A ani ne o nějakém Counter Striku, to už je příliš interaktivní a z pohledu, který chci na toto šílenství vrhnout, zcela nezajímavé.

Dobře, přiznám se hned na začátek, podlehl jsem po letech a zase jsem se vrhnul na hraní jedné šílenosti. Jistě že čas od času jsem si někde něco zahrál, ale už léta jsem nepropadl ničemu, co je v zásadě tak nudné, jako hra, které věnuji denně tolik času, až se mi z toho protáčejí panenky.

K tomu, abychom pochopili, proč mě a se mnou nejspíš i další nadšené blázny něco podobného baví, ale musíme zapátrat v paměti a vrátit se kus do minulosti. Sám za sebe vím naprosto přesně, kde se ve mně tahle ujetá vášeň zrodila. Nevím sice, kdo mi to tenkrát naočkoval, ale pamatuji si, že to byla zhouba celého jednoho semestru mých vysokoškolských studií.

Ta šílenost a moje neštěstí v jednom se jmenovalo Red Dragon. Aha! Vidíte to! Já jsem věděl, že v tom nejsem sám! Hned jsem věděl, že zdejší čtenářstvo je poučeno a prošlo si veškerou špínou, která se na českém internetu během těch let objevila. V podstatě se zdá, že tady bych mohl přestat psát, protože valná část z vás si tím taky prošla, ale támhle vidím pana Nováka, který se na mě zamračeně dívá zpoza svých brýlí v obroučkách z roku 1974. Jemu tohle nikdy nic neříkalo (poznamenává, že naštěstí a já s ním souhlasím), a tak se cítím povinen mu to osvětlit.

Byla to hra, ve které jste si mohli vybrat rasu, která vám určovala pozdější bonusy a omezení. V tom to byla klasická fantasy, vrcholem bylo lákání draků. Interaktivní část se skládala všehovšudy z dvojrozměrného pajduláka lezoucího dvakrát denně bludištěm pro nějaký ten poklad. 

Pak už tu bylo jen pár obrázků speciálních staveb, které jste si mohli a museli vybudovat, aby váš gubernát prosperoval. Všechno ostatní byla čísla. Jedno vedle druhého, ale museli jste se pořád starat, aby vaše ekonomika dokázala uživit armádu, kterou jste potřebovali, abyste dobyli další území. Těch profesí byla spousta, mohli jste těžit dřevo, lámat kamení, ale taky cvičit bojové mágy. Všechno číslíčka. 

Zní to divně a ještě divnější bylo, že to tolik lidí chytlo. A nejen u nás, ale i na Slovensku a v Polsku. Všichni se mydlili mezi sebou, ale jak byla příležitost, Češi i Slováci mydlili Poláci. Tedy Poláky, ale to se mi nerýmuje. Zajímavé, jak ten nacionalismus funguje. Nebo to bylo to, že Poláci byli parchanti, kteří útočili bez varování a vůbec to byly zbabělé skety? To už je dneska fuk. Zkrátka jsem u toho trávil hodiny a hodiny, abych správně nastavil všechno, co mohlo být nastaveno, abych optimalizoval a co nejlépe se připravil na boj.

To je totiž ta nejkomičtější část, kterou si nechávám na závěr. Boje. To jste nasyslili vojsko a mágy a pak klikali a klikali, aby odešla kouzla tam, kam mají. K tomu vyslat armády, nebo taky ne, podle toho, za koho jste hráli.

A pak padla půlnoc a byl velký Přepočet. Přepočet, to bylo božstvo, ke kterému se všichni modlili. Aby byl bůh tentokráte milosrdný a neposlal na mne rukou nějakého bezcitného hajzla stáda kobylek, zemětřesení, náměsíčnost a spoustu dalších veselých kouzel. Nejlepší to bylo, když byly vaše armády na tažení a někdo vás napadl. Ještě dneska cítím žluč a mocné pohnutí, tak silné to tenkrát bylo. 

A bylo nás víc, pochopitelně, sdružovali jsme se v mnohanárodnostních (tedy spíš mnohatvarových) skupinách, abychom lépe čelili. Prohlížení jednoho řádku s kletbou za druhým, seznam ukradených pozemků, seznamy padlých... děsivé. Jen písmena a čísla a jak to námi otřásalo. Ty slova nenávisti vůči agresorům, to poplácávání spojenců po ramenou... To byla naše vojna začátku nového ticíciletí. A důvod našeho denního mikrospánku. Kdo chtěl hrát dobře, musel hrát pořád.

Když jsem toho jednoho dne konečně nechal, zapřísáhl jsem se, že už nikdy víc. Jen jsem hru opustil, moji spoluhráči se dostali na špici. O důvod víc už to nikdy nehrát. Až do dneška. Sakra práce.

Kamarádka mi poslala odkaz na cosi. Má to u mě, potvora. Teď je ze mě už třetí týden gladiátor a mydlím v aréně jiné slabší hráče. Ze všeho nejhorší jsou nikoli souboje, to je hned hotové, ale dražby, ve kterých můžete hodně získat, ale ještě víc ztratit. Pokud je vaše nabídka přehozena, peníze se vám rozplynou. To je takový adrenalin, že být o deset let starší, už se s tím bojím začínat, bylo by to o srdce. Zase jsou to jen písmenka a nic jiného, ale zase jsem schopný nařídit si budíka, abych chytil ve tři v noci konec zmíněné dražby. Jak já nenávidím on-line hry! Kdo to vůbec vymyslel?

Takhle a podobně jsem si nadával až do okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že jsou i šílenci, kteří koupí profil z World of Warcraft za desetitisíce eur. Najednou jsem pocítil lásku ke svým písmenkům, která sice otravují život, ale rozhodně z nich nemám pocit, že bych vedl jiný, alternativní život. Jestli je mi ale něco jasné, tak to, že něco jako World of Warcraft mi do počítače nesmí. Pro jistotu.

6. 10. 2007

Autor: Richard Klíčník