Neprorazitelné hradby hudby

Všímejte si, kolika lidem čouhají z uší na ulici drátky! Mají prázdné výrazy a okolí pro ně neexistuje. Jsou pod cizím vlivem a realita se jich netýká. Zombie moderního věku naváděné hudbou.

Sluchátka. Všude samá sluchátka a head sety a hands free a další a další věci. Plné uši věcí. Věcí, které produkují hluk. Věcí, které do uší primárně nepatří, ale které jsou nejen in, ale navíc poskytují pocit vlastního světa, který je jiný než ta blbárna všude kolem, kde se valí davy lidí, které do sebe narážejí, nadávají si, mračí se a vůbec v Česku vytvářejí něco, v čem se pohybovat znamená trest.

A přitom je to tak snadné. Sluchátka celý svět odpářou. Zbudete vy a to, co si chcete valit do hlavy. A jdete, každý krok stejně neochvějný, jako by kráčela hora. Už se nemusíte mračit. Stačí vypnout a netvářit se nijak. Udělat ze sebe zombie se sluchátky, bytost, kterou navádí tóny z přístrojů.

Jdete a hlavou vřeští kytary. Davy lidí jsou jen šmouhy kolem vás, ta důchodkyně, která si zvrtla kotník a padá do vozovky, jako by tu nebyla, protože kytary řvou: Skoč! Důchodkyně zvedá hůl a s mrtvolně bledou tváří, do které se ruměnec už jen tak nenahrne, otvírá ústa, jako by snad něco volala. Padající protéza je to poslední, co zaniká v koutku oka společně s kytarovým sólem.

Pro jistotu ještě trochu zesílíme zvuk. Drumbácová pohodička si to sype groovy a lidi skoro nejsou. Nový iPod má 80 G, to je tolik muziky, že se dá jít měsíc v kuse, než se to vyposlouchá. Měsíc, kdy nejsou lidi, kdy jsme sami v přeplněných ulicích, v narvaných tramvajích. A v mobilu máme další dvě giga, to kdyby náhodou iPodu došla šťáva, nám totiž dojít nesmí a muzika, to je ono.

A pak se stane, že nastoupíte do tramvaje a vidíte ji tam stát. Je to jen v tom miniaturním okamžiku, který věnujete oskenování prostoru, jestli se v něm náhodou neobjeví volné místo k sezení. Ale je to ona. Žena s velkým Ž. Dočista zapomenete na všechno, co se vám vlévá do hlavy ze sluchátek a slyšíte jen tlukot vlastního srdce a v představách její roztoužené vzdechy. Do toho se vám sice začne vkrádat i ten rambajz z přehrávače, ale automatickým pohybem ruky ho vypnete. Je čas opustit vlastní vesmír a pokusit se anektovat další oblasti.

To ticho - respektive ta nehudba - je nervydrásající. Jako kdyby do popředí vystoupilo všechno to, co se skrývalo za stěnu rytmu a tónů. Dokonce i pachy jako by se rozhodly zaútočit, když jste vypnuli svůj hudební štít! Tamhle sedí bezdomovec a plácá páté přes deváté, šťastně se usmívá a věnuje pozornost všem, kteří civí nepřítomně před sebe. Je zvláštně šťastný a jakoby jediný živý v celé přední polovině vozu. 

V té zadní zase stojí utahaná matka s kočárem, ta si vzít sluchátka nemůže, i když by jí pomohly, protože ten její výkvět řve na půlku vozu, kde není slyšet veselého bezďáka. Za oknem troubí auta, se sonickým třeskem se prohnala motorka a hned vedle tramvaje poskakuje dělňas se sbíječkou. Do toho se line zvuk zpomalující a zrychlující tramvaje. 

Když se to všechno skombinuje s pohledem na Ni, je to jako neskutečná industriální symfonie, lahoda pro ucho i pro pohled, ona jako by tančila do okolního rytmu, jednou rukou pověšena na madle, s mandlovýma očima upřenýma kamsi z okýnka.

Trvá to dlouho, než se člověk odhodlá k činu. Není to jen tak oslovit dívku v tramvaji, i když všichni tvrdí, jak je to triviální. Ta věta musí být precizně vymyšlena, aby zaujala a neodradila ani svojí tupostí, ani zajíkavou intonací... Je to kumšt. Ale když si to připravíte, po chvilce se snad může jít na věc. Je nejvyšší čas, každou chvílí může vystoupit, to patnáctiminutové zírání bylo možná až příliš dlouhé.

Nadechnout se, nejistýma nohama dojít kymácející se tramvají až k ní a říct těsně vedle ní něco ve smyslu: „Dobrý den slečno, já vím, že otravovat vás takhle v tramvaji se nehodí, ale já si nemohl pomoct“. Síla hlasu musí být dostatečná, aby vše slyšela a bylo jasné, že se vám netřese hlas, ale zároveň nechcete, aby to slyšel ten šťastný bezdomovec. Podle všeho to ale bylo v pořádku... Tak proč se neotočila?

Zkoumavý pohled na dívku a naprosté zatmění před očima. Ona má v uších sluchátka. Vedou jí někam do kapsy, ale to je vedlejší. Hlavní, že neslyšela. V hlavě to šrotuje, bezdomovec se směje, dítě dál brečí, ona se dívá z okna a nemá tušení, že vedle ní stojí její životní láska! Srdce až v krku, přehluší i toho nejhlasitějšího malého křiklouna kočárového... Pořádně se chytit tyče a volnou rukou zaklepat slečně na rameno. „I. P. Pavlova,“ ozve se z amplionu, což stejně slyšíte asi jen vy, ale je to jedno, tramvaj už zastavila a otvírají se dveře. 

Slečna se na vás otočí s výrazem, ve kterém se mísí několik protichůdných pocitů, ale šťastně si uvědomujete, že je mezi nimi kromě podráždění i trocha zvědavosti. Pokrčí rameny, ukáže si k uším a vyběhne do tisícihlavého davu. 

Dveře se zavřely a vy civíte na svoje vlastní sluchátka, která vám visí od krku. Nevím jak vy, ale já bych je sbalil, strčil do batohu, doma pak do šuplíku a nechal je tam hnít pěkně dlouho, než by se mi zase vrátila nálada strkat si špunty proti světu do uší...

15. 9. 2007

Autor: Richard Klíčník