O cvakálistech a fotografech

Jsou prázdniny, sezona v pravdě okurková, ale téma na fejeton se najde i tady. A právě tady a nikde jinde. Kdy jindy vylezou na slunko všichni, kteří vlastní jakoukoli věc, která umí udělat obrázek?

Povšimněte si, že jsem nepoužil slovo fotku. Fotka je totiž v hierarchii o dost výše než zmíněný obrázek. Podobné je to s tím, že jsem nepoužil slovo fotoaparát, anébrž věc. Ony jsou to totiž dvě zcela odlišné věci. 

Žijeme v digitálním věku a každý má právo zaznamenávat si své vidění skutečnosti. Bohužel. To právo je neupíratelné, ovšem to, jakým způsobem se toto zaznamenávání děje, je leckdy přímo tristní.

Začalo to v době asi před dvaceti lety, kdy se masově rozšířily ony papírové foťáčky, které jste dali do fotosběrny a dostali jste jakési obrázky. Tam byl ovšem stále přítomen prvek ničení. Zničili jste tu papírovou krabičku, bylo to něco za něco, ta destrukce jaksi opravňovala k tomu, aby byl podobný foťáček použit.

Jenže co teď? Digiťáček, aspoň maličký, má už opravdu skoro každý. A všichni musí dělat obrázky, aby měli památku. Ta tam je nějaká kompozice, to tam je nějaká snaha o umění, tady jde o to zachycení pomíjivého, ale hlavně chytání důkazů, kdy a kde jsem zrovna byl. Je to vlastně znásilňování přítomnosti, zločin, kterého se přitom může dopouštět dokonce i mamka, které taťka taky koupil „foťák“, aby měla čím „blejsknout“ haranty. 

Pravda, teď bychom se mohli začít zaobírat tou nejspodnější vrstvou obrázkoberců. Tou jsou lidé, kteří fotí na svoje digitální telefony. Ti mají dokonce za to, že nepotřebují žádný foťák, když jim stejně dobře poslouží multifunkční telefon. Jenže o těch se bavit nechci a nehodlám, protože jen představa těchto chytačů okamžiků nevšedních ve mně vyvolává nutkavou potřebu jít pryč, co nejdál od pouhé zmínky o nich.

Nakonec jsou tu ti, kteří se fotografováním pořád ještě zabývají a jsou ochotni utratit horentní sumy za „těla a skla“ a nejen dělat obrázky. I těch je stále dost a minimálně polovina z nich jsou ti, kteří si pořídili digitální zrcadlovku proto, že je to dost dobrá snobárna, a kdo ji má, ten hned ukáže, že na to má. To, že s ní neumí zacházet a už vůbec nemá oko na focení, to je věc zcela odlišná.

A úplně tam někde vzadu, pokud možnou stranou od všech předchozích, najdete opravdové nadšence a opravdové fotografy. Jsou to ti, kteří nešťastně přešlapují stranou u nějakého hradu, dál od ostatních, a čekají, až si celé houfy rodinek s dětmi udělají celé kopy obrázků, aby mohli s trochou štěstí vystihnout jeden jediný okamžik, kdy nebude nikdo, kdo bude by s kompaktem nad hlavou hledal ten správný úhel na vyblejsknutí harantů před padacím mostem. 

Dám k dobru jeden vlastní zážitek. Vypravil jsem se na dalekou cestu, dojel jsem až na ostrov Lewis v souostroví Hebridy. Mají tam kruh kamaenů, který je starší než Stonehenge a na který si můžete i sáhnout. Bohužel trajekt je příliš drahý pro auto, tedy jsem jel hromadně s cestovkou autobusem. Bylo to zlo největší, protože to, čeho jsem byl svědkem, když jsme dojeli ke Calanishským menhirům, bylo naprosto neskutečné. Jen se vžijte do této scény: 

Cvak. Lidičkové popolézají a hemží se v naprosto nesmyslných vzorcích a vyskakují zpoza zídek a kamenů (cvak) jako nějací skřítci. Cvak. A nejhorší na tom je, že je jim vcelku volné, co fotí. Hlavně aby cvakali. 

Bylo tam několik neskutečných zjevů, z nichž jeden skutečně pobíhal zhruba mou trasou a opravdu vždy dělal vše proto, aby mi vlezl do záběru. Ostatní zpoza menhirů jukali jako nějací permoníci a já myslel, že je do jednoho zabiju. Byl tam ještě jeden mně podobný. Taky stál stranou a vyměňoval objektivy a se mnou nešťastně chápající pohledy.  

Naštěstí nacvakáno mají cvakalové vždycky rychle, aby stihly kafe a párek u přistaveného kiosku, takže pak přijde i chvíle těch, kteří na ni tak dlouho čekali. Věřte, že je to pak velmi zasloužené.

11. 8. 2007

Autor: Richard Klíčník