Mimo kancelář

Dovolená má trvat aspoň měsíc, to mi nikdo nevymluví. Týdenní dovolená je jednoznačně nonsens: Kdykoli je totiž v práci potřeba něco udělat, automaticky se řekne: dejte to Petrovi na stůl, až v pondělí přijde, tak to vyřídí. Kdybych místo v pondělí přišel v srpnu, vyžral by si to někdo jiný.

Pochopitelně je ale třeba nepřetáhnout strunu – po šesti nedělích by taky mohli ve firmě snadno přijít na to, že když tam člověk není, nic strašného se neděje. Možná dokonce naopak. Mně ovšem něco takového moc nehrozí – dovolenou si amatérsky vybírám po těch týdnech. Takže když jsem v pondělí přišel do práce, vypadal můj stůl jako dějiště nějakého ekologického happeningu na téma: Sbírej starý (resp. nový) papír – posílíš mír.

Když jsem sebral všechen nový papír, našel jsem klávesnici. Tím jsem se ovšem zahnal do kouta – otevření Outlooku se tak stalo jaksi samozřejmé. A hrát na sebe ty hry s vařením kafe, větráním a dalšími věcmi, co lidi dělají, aby o něco oddálili tu chvíli, kdy se jim v Inboxu objeví závorka a v ní nějaký hnusný letopočet, se mi nechtělo.

Tentokrát byla v Doručené poště bitva u Wogastisburgu (631). Bylo to rozhodně lepší než posledně (vyvraždění Slavníkovců na Libici – 995), ale stejně víc, než jsem čekal. Před odjezdem jsem si totiž vůbec poprvé aktivoval funkci Mimo kancelář. Kolegové ji používají už léta, já se ale každé novotě dlouho bráním, jsa bytostně konzervativní. Třeba blankety na telegram jsem vyhodil až vloni.

Když už jsem se snížil k něčemu tak neosobnímu, jako že mým přátelům bude odpovídat stroj, musí to aspoň k něčemu být, říkal jsem si. Informace: Jsem mimo kancelář je úplně k ničemu. Kdyby tam dotyčný byl, asi by odesilateli nepřišla Automatická odpověď v nepřítomnosti, že jo? Přesto tím každá zpráva začíná: Jsem mimo kancelář.

Když jsem to četl poprvé, říkal jsem si, že si dotyčná asi odskočila, že to zkusím za chvíli. Když byla mimo kancelář i za hodinu, začal jsem mít vážné obavy o její střevní pohodu. Teprve ke konci pracovní doby jsem se k té zprávě vrátil a dočetl ji do konce. Stálo tam, že ta dobrá žena se do kanceláře vrátí za tři dny. Odhadl jsme to na úplavici ve vrcholném stádium, pro jistotu si dal Endiaron a klávesnici jsem obezřetně propláchl roztokem hypermanganu.

Stejně nejapné mi přišly ty hlášky, že se mají lidi obracet na kolegu toho a toho. V červenci! Jednou jsem byl u nás ve firmě prostřednictvím Automatických odpovědí v nepřítomnosti postupně odkázán dál hned sedmkrát. Ten sedmý mail mě odkázal na mě. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Lidi nepotřebují žádné rozcestníky a soubory odkazu. Lidi potřebují relevantní informace.

Než jsem tedy začal svou Automatickou odpověď v nepřítomnosti formulovat, udělal jsem si seznam všech potenciálních odesilatelů a jejich pravděpodobných žádostí. Tomu pak také odpovídal text:

„Díky, že jste mi napsali. Je vám to úplně k ničemu, protože jsem v Egyptě. Nemyslím ten bar u dálnice, jestli tam taky chodíte. Myslím tu destinaci, jak se v Turecku musí po pobřeží doprava.

Jestli mí píšete pracovně, pokládejte svůj e-mail za nedoručený. Napište mi znovu po desátém červenci, protože až přijdu do práce, označím celý Inbox a nevratně ho smažu. Už dávno jsem pochopil, že je to jediný způsob, jak začít po dovolené normálně pracovat.

Pokud píšete z nakladatelství, chtěl bych vám říct, že samozřejmě blafuju. Ty maily normálně prohlížím, takže pokud mi posíláte smlouvu, bleskem vám ji vyplněnou pošlu zpátky. Doufám, že máte krásné léto. Ty šatičky Vám posledně (bez ohledu na to, z jakého nakladatelství jste) vážně moc slušely.

Švárovi bych rád znovu zopakoval, že mu nepůjčím. Taky si ty prachy netisknu, jasný? Navíc mi ty nakladatelský hyeny zadržují honoráře, jak jen to jde, takže jsem sám imrvére švorc. A ty, Marcelo, bys měla definitivně pochopit, že to celé byl omyl. Jsi milá holka, ale abych kvůli ukoptěným patnácti minutám kecal tři hodiny o Dostojevském, na to už nemám ve svém věku sil.

Svou matku bych rád ujistil, že v Egyptě všude slušně zdravím, nosím čistý kapesník a teple se oblékám. Současně se (pod to teplé oblečení) mažu krémem s ochranným faktorem 50, kterým nejenže neprojde žádné škodlivé záření, ale patrně by jím neprošla  ani kulka z kalacha, takže může být v klidu.

A čtenářům webu DSL, co mi tradiční sdělení, že jsem kretén a píšu hovadiny, posílají do e-mailu, protože mají strach, že v diskusi jim to admin promaže, vzkazuji, aby byli dobré mysli. K dalšímu článku se chystám zas až v září.“

14. 7. 2007

Autor: Petr Kukal