Američané a broadband

Nedávná zpráva mezinárodní organizace Orgranization for Economic Cooperation and Development skropila nadšení z rozvoje broadbandu ve Spojených státech studenou vodou.

Zpráva měřila rychlost broadbandového připojení v 30 civilizovaných zemích a Spojené státy se ocitly na nelichotivém patnáctém místě. A aby to bylo ještě horší, jen o pár měsíců stará studie stejné organizace umístila Spojené státy na místě dvanáctém, takže se situace stále zhoršuje. V případě, kdy se sledovala penetrace broadbandu coby procento připojených domů a domácností, byly na tom Spojené státy ještě hůře a patřila jim až 24.příčka, přičemž je překonalo i Estonsko. V celkovém počtu připojení Američané s 60 milióny stále vedou, ale na paty jim šlape s 56 milióny Čína.

Komisař agentury FCC Michael Copps nazval tuto zprávu celkem po právu národní ostudou. A podle prohlášení Bena Scotta, ředitele myšlenkového trustu Free Press, se nejedná jen o národní hrdost, ale i o budoucí ekonomický problém, neboť země, jejíž obyvatelé budou mít lepší přístup k internetu, získají ekonomické výhody.

Prezident Bush sice před lety velkohubě slíbil, že v roce 2007 budou mít všichni Američané přístup k broadbandovému připojení, zůstalo ale u pouhého slibu a americká vláda pro jeho splnění neudělala vůbec nic a v odlehlých oblastech nemají lidé mimo možnosti drahého, pomalého a málo spolehlivého satelitního připojení žádnou reálnou možnost. Proto jsou čísla počtu připojených v odlehlých oblastech o celou polovinu menší nežli v městech. A situace je pravděpodobně ještě horší, než se z této zprávy zdá, neboť v počítání broadbandového připojení Američané podvádějí – jejich výpočty jsou totiž velice nereálné. FCC hodnotí připojení podle toho, jestli na daném směrovacím čísle existuje alespoň jedno připojení, pokud ano, počítá se počet připojení, jako kdyby každý na daném směrovacím čísle připojen byl, i když tam žádné DSL či kabel neexistuje. I tak je penetrace, dosahující údajně téměř 50 procent, daleko za Jižní Koreou s 90 procenty.

Dalším problémem je rychlost připojení. Podle statistických údajů je jasné, že zatímco některé země jezdí rychlovlakem, americký broadband připomíná supějící náklaďák. Definice broadbandového připojení, kterou používá FCC, hodnotí jako broadband všechno o rychlosti od 200 kbit/s, což je jen 4x rychlejší nežli „dial up“ a pro něco jako přihlášení k Youtube zcela nedostačující. Někteří politici se snaží situaci vylepšit a trvají na tom, aby se za broadband označovalo připojení od rychlosti 2 Mbit/s, ale i to je v porovnání s rychlostmi kolem 50 až 100 Mbit/s, které jsou v některých zemích běžné, rychlostí doslova šnečí.

Američané přitom za své pomalé připojení platí často víc než v jiných zemích za řádově rychlejší službu. Příkladem může být třeba  AT&T, které si za 1,5 Mbit/s/256 kbit/s účtuje 33 dolarů měsíčně, či kabelovky účtující 40 dolarů za 4 Mbit/s, zatímco v Japonsku přijde rychlost 50 Mbit/s na 30 dolarů měsíčně.

Řada analytiků viní především mizivou konkurenci na americkém trhu, kde ve většině případů existuje duopol jedné kabelovky a jedné telefonní společnosti, které nemají důvod zlevňovat nebo zrychlovat služby. Verizon se sice chlubí svojí prémiovou služnou využívající optických kabelů, její ceny se ale město od města liší a někde za 50 Mbit/s zaplatíme 140 dolarů měsíčně, jinde za pouhých 30 Mbit/s dokonce 180 dolarů měsíčně.

Americká vláda se však spokojeně usmívá a slovy šéfa National Telecommunications and Information Administration mají Američané nejefektivnější broadbandovou platformu na světě. Nelichotivé údaje OECD pak John Kneuer jednoduše přechází jako špatnou studii.

18. 7. 2007

Autor: Václav Větvička