Hledání práce přes internet musí být pěkná fuška

Zajímalo by mě, jestli někdo přes všechny ty proklamované weby s nabídkami prací, a že jich u nás najdete hodně, někdy skutečně našel nějakou odpovídající práci.

Vůbec – všechny ty job agentury, webová nabídka práce a brigád, mi přijde jako pěkně vyčůraný podnik. Zkoušeli jste přes ně někdy najít práci? Většinou vám vyhledávač našel na základě přesných kritérií pěkně nepřesná data, případně, pokud jste se rozhodli k osobní návštěvě, probíhala spíše jako v komedii.

Vy tam sedíte a netušíte, že již nyní vlastně probírá předkolo výběru (jak se často tvrdí v příslušných materiálech těchto firem). Pozorují vás (prý), jak jste oblečen, učesán, zda jste nervózní, či naopak světák... V některých agenturách dokonce dostanete i brožury typu Jak se nejlépe připravit na přijímací pohovor (jestlipak manažer, co bude tohoto pohovoru zúčasten, dostane taky brožuru Jak postupovat při přijímacím pohovoru podle bontonu?), Jak vyzařovat sebevědomí (manažer dtto) apod.

Všichni v agentuře prostě hrají divadelní hru. Snaží se tvářit na vyšší úrovni, jako zasvěcenci kultu boha Džoba, kteří vědí a znají tajné praktiky, aby vás někde přijali. Věřte mi, jen se tak tváří – jako ostatně všichni ostatní „zasvěcenci“ různých duchovních nauk a Šifry mistra Leonarda.

Je až směšné pozorovat, jak se dotyčná úřednice (pardon, client specialist) snaží artikulovat a sdělit vám složitými slovy, že máte vyplnit dotazník. Který oni posléze někde založí s obligátním: „My se vám ozveme.“ Ke slušnému bontonu patří, aby se ozvali, ale ani mně, ani mým známým se v životě nestalo, aby skutečně zavolali.

Většina uchazečů o práci je totiž bez jakékoliv perspektivy. Podívejte, řekněme si to na rovinu – věk rozhoduje, stav rozhoduje, schopnost sedět v práci od rána do večera a i o víkendech – to vše rozhoduje. Jste-li žena, máte body navíc za atraktivitu, asi jako tenistky od letošního roku (ty za atraktivitu nemají body, ale prachy – což podle mne znamená, že taková Navrátilová, nic proti ní, na příplatek za atraktivitu nemá nárok).

Nezáleží na tom, jestli máte zkušenosti. Kolega se mohl smíchy potrhat, když mu úřednice, tedy client specialistka, oznámila, že nemá dostatečnou kvalifikaci na místo redaktora. Přitom kolega do dotazníku jasně uvedl, že se novinařinou živí zhruba dvacet let. Ale chápejte, bylo mu už ke čtyřicítce, a co by na to řekl „mladý, dravý, ambiciozní kolektiv“, plný „tahu na branku“, „pracovního nadšení“ – a pracující za minimální mzdu po 22 hodin celý týden.

Povedlo se mi zúčastnit se i nějakých vstupních pohovorů – dopadly tak, že ti, kteří mne přijímali, sami sotva tušili, co chtějí, nač se mají ptát, jak ta celá taškařice má probíhat. Jednou mne taky odmítli, aby mi za 14 dní volali, „že to tedy zkusíme“ a za čtvrt roku mi dali zasklenou plaketu pro nejužitečnějšího pracovníka. Tím se nechci chlubit, ostatně každý rok ji dostal někdo z oddělení, až jsme se všichni vystřídali, ale každopádně o vstupních pohovorech to říká své. (Jednou mne dokonce na vstupním pohovoru nějaká manažerka lákala svými krajkovými kalhotkami, ale nelíbil se mi jejich vzor.)

Takže nakonec asi nejlepší je měnit místo přes známé. Ten má známého tamhle nebo tady, ten mění místo a shání náhradu, šuškanda funguje, nic to nestojí, není třeba chodit v obleku a se spolknutým pravítkem na pohovory. Nakonec zjistíte, že se ve svém oboru motáte v kruhu – kdo dělal tady, dělá u konkurence, a časem u jiné, až najednou zase dělá tam, kde dělal poprvé.

Skutečně tedy netuším, z čeho profitují ony firmy nabízející práci. Z obyčejných lidí středního věku určitě ne. Možná ze študáků shánějících brigády? A nebo mne ještě napadlo – třeba to jsou tajné buňky pro přerozdělování manažerů. Ono jich už musí být po všech těch manažerských kursech tolik, že sem tam nemají do čeho píchnout – zvlášť jestli předtím dělali ve státní správě, na ministerstvu apod. A tyhle někde uplacírovat, tyhle skryté hybné páky společnosti, to asi dá tu největší fušku.

23. 6. 2007

Autor: Jan Lipšanský