E-stát pro 21. století

Rozvoj internetu a mobilních zařízení je obrovský, a více či méně rychle se mu přizpůsobují jak jednotlivci, tak firmy. Jak je to ale se státní správou?

Role státu, potažmo legislativy, je v novém elektronickém světě mírně řečeno problematická. Jde o to, že pokud je jeden systém od počátku stavěn jako decentralistický, a tak svobodný a anonymní, jak to jen jde, není možno zde dost dobře uplatnit nařízení či zákony, tolik typické pro svět "tam venku". Praktickou ukázkou je např. protispamový zákon, který je sice jednoduchý a jasný, ale jeho chybou je prakticky nulová vynutitelnost.

Při bližším zamyšlení vyplynou celkem dvě témata, která se v souvislosti s touto problematikou mohou objevit.

·       Moderní stát a informační technologie. Aneb nakolik lze integrovat standardní státní správu s IT, jak se tím změní forma komunikace mezi úředníkem a občanem, popř. jak se může státní správa změnit sama.

·       E-stát a jednotlivec. Říká se, že generál může být jen tak dobrý, jak dobří pod ním slouží vojáci. Platí-li to i o státu, je potřeba se zeptat, jestli přímá forma demokracie nás naučí vyšší zodpovědnosti, morálce a (speciálně pro občany ČR) vyšší zainteresovanosti ve věcech veřejných.

Pojďme si nyní přiblížit obsah obou těchto kategorií.

Asi všichni známe nějaký ten Murphyho zákon o úřednících. Všichni víme, že jde o tvory líné, bez inovace, a jejich jedinou pracovní náplní je komplikovat život všem ostatním, kteří nesedí na stejném úřadě jako oni. Je to ale skutečně pravda? Státní správa tak, jak ji známe dnes, se začala vyvíjet zhruba v době F.L. Věka a byla výsledkem tehdejších "best-practises". To, co dnes považujeme za samozřejmost (např. to, že právní normy platí bez výjimky ve stejném znění pro celé území státu), lze zasadit právě do doby absolutních monarchií. To vyžadovalo, aby každý úřad byl přítomen ve všech regionech, a tudíž aby vznikly násobné hierarchické vztahy mezi jednotlivými úřady. Každý takový úřad se specializoval na jednu oblast (např. pozemkové knihy) a struktura úřadu včetně jeho definovaného "rozhraní pro komunikaci s klienty" bylo unifikováno. Tyto (zemské) úřady se propojovaly na centrálním stupni v podobě dvorských úřadů (ministerstva vznikla v Rakousku až po liberální revoluci roku 1848), které strategicky řídily celou agendu.

Smyslem tohoto popisu není nic jiného, než říct, že na svou dobu byl tento koncept řízení státu velmi moderní a efektivní, a koneckonců také asi jediný možný. Vždyť jen samotná skutečnost, že celý systém bez větších modifikací existuje již 300 let, svědčí velmi o jeho pečlivém nastavení (zvláště uvědomíme-li si obrovské společenské změny v podobě přechodu od stavovské společnosti k občanské). Na druhou stranu, moderní společnost se již dostala do stavu, kdy již toto rozdělení není jen jedno z možných, ale stává se dokonce nežádoucím.

Pod pojmem moderní státní správa nelze rozumět jen to, že se každá kancelář vybaví počítačem a textovým editorem. Dle Manifestu znalostní společnosti moderní státní správa především:

·       Informace získává od občana jen jednou. Distribuci informací do různých úřadů už zařídí sama.

·       Nabízí jedno kontaktní místo pro všechny služby. Občan vyřídí vše najednou v místě, které si vybere. Přitom si může vybrat, jakým způsobem bude s veřejnou správou komunikovat - osobně, telefonem, přes internet atd. Veřejná správa nepředepisuje, kde si co vyřídit a jaký způsob komunikace použít; naopak umí reagovat v tomto směru na všechny rozumné požadavky.

·       Poskytuje proaktivní služby. Tam, kde je to možné, bude veřejná správa fungovat sama a vyřídí vše za občana - nebo alespoň připraví, co se dá.

Zhodnocení současného stavu informatizace naší státní správy je ale i tak velmi složitý. Zde se zmíníme jen velmi stručně. Základními zákony z této oblasti je pro nás bezpochyby Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a dále Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy. Další zákony (např. Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti) neuvažujme, neboť upravují pouze dílčí aspekty problematiky. Celá legislativní soustava u nás nechává vzniknout některým paradoxním situacím. Není např. možné elektronicky zaregistrovat automobil, ale na druhou stranu můžeme zažádat elektronicky o dávky sociálního zabezpečení (samozřejmě s platným elektronickým podpisem).

A přestože např. daňová přiznání lze podávat elektronicky, mnoho (i počítačově gramotných) lidí dává přednost klasickým cestám. Proč? Nejspíš proto, že celý systém elektronického přiznávání znamená v konečném důsledku více ztraceného času než klasická varianta (pomineme-li proceduru spojenou s vyřizováním elektronického podpisu, jde o také o to, že člověk musí mít instalovaný nejnovější MS Internet Explorer, zapnuté pluginy a skripty, příslušné Active X apod. - schválně, komu se podaří napoprvé počítač nakonfigurovat tak, aby si s daňovým úřadem porozuměl? A, ano, neodpustím si to – proč musí být tento systém svázaný s jednou konkrétní platformou?).

Lze-li vůbec ČR z hlediska státní správy a IT za něco pochválit, patrně to bude elektronizace systému pro celní správu. Ta je výborná i z hlediska celoevropského průměru (má např. vlastní helpdesk), a již před čtyřmi lety systém fungoval tak, že bez problému přes něj procházely desetitisíce digitálně podepsaných celních deklarací denně s odezvou (zamítnuto, povoleno) v řádu desítek sekund.

Pokud jde o roli jednotlivce v „e-společnosti“, mám zvláště pochyby o český národ. Vzhledem k tomu, že moderní technologie v budoucnu dozajista přinesou vyšší vliv jednotlivce na dění ve své zemi (dnes okleštěnou na jakousi pseudovolbu jednou za 4 roky), poroste i potřeba vyšší zodpovědnosti každého občana. Ta je, právě v ČR, relativně nízká a místo toho vládne atmosféra odevzdané rezignace (lze vlastně říct, že neustále žijeme v atmosféře revoluce, polovina lidí je naštvaná na pravici, druhá polovina na levici, ale tisíc let existence českého státu nás stejně naučilo, že jakákoliv snaha o změnu se ukáže jako lichá).

S tím přímo souvisí také to, zda společnost dokáže sama identifikovat témata, která považuje za závažná, a tato témata po následné diskusi integrovat do svého právního řádu, nebo zda si pouze nechá nařízení diktovat od svých úředníků. Obávám se, že ČR je zástupcem té druhé kategorie. Aktuálně např. probíhá (dle autorů) „jedna z největších petičních akcí v historii České republiky“ – tématem je zpřísnění protikuřáckého zákona. Vzhledem k tomu, že petice má již téměř 80 000 podpisů, bude velmi zajímavé sledovat, jak se k ní postaví celá společnost, a také naší zákonodárci.

Co říci na závěr? Snad jen malé zamyšlení. Konkurenceschopnost ČR je prioritou každé naší vlády. Jedna se o to snaží snižováním daní, druhá lákáním zahraničních investorů. Proč nikdo nemyslí na E-Government? Vždyť ten nabízí přesně toto; efektivní a rychlý stát s minimálními náklady na provoz, ale i na zavedení s omezením lidského faktoru v rozhodovacích procesech. Nebo je chyba někde jinde?

9. 5. 2007

Autor: