Proč se stejný program chová jinak v práci, a jinak doma?

Stojím nejspíše před celosvětovou záhadou. A nevěřím, že ani vám se nic podobného nepřihodilo. Stáhnete si nějaký program, dejme tomu na úpravu fotek. Stejná verze, stejné nastavení. A přece se jinak chová v práci, a jinak v domácím počítači.

Je mi jasné, že podobné hlouposti nikdo nezkoumá, nepitvá, ani se nad nimi nepozastavuje. I když je fakt, že občas se někdo pozastaví nad podivným chováním počítače v přítomnosti různých osob. Sice neproběhly žádné vědecky ověřené studie, ale jde o zkušenostmi empiricky dokázaný fakt.

Někteří lidé si sednou k do té doby bezchybně běžícímu počítači, a ten začne vykazovat chyby. Samovolně se restartuje. Nejde otevřít některé programy. Monitor začne poblikávat. Podivně se nastaví ikony na ploše. Aniž by nový uživatel na cokoliv klikl, jen se třeba dotkne myši. (Je jasné, když někteří uživatelé zasednou k počítači, že ten se začne chovat nestandardně z důvodu jejich podivných aktivit, kdy zběsile klikají všemožně na všechna možná i nemožná dialogová okna. O těch však řeč není.)

Například jsme měli v jednom mém bývalém zaměstnání muže, který kdykoliv přisedl k počítači, znamenalo to, že je na odpis. Počítač, nikoliv muž. Jestli měl kolega v sobě nějak moc energie, či kolem sebe házel nějaké elektrické či silové pole, těžko říci, ale v jeho blízkosti se skoro stoprocentně zhroutil každý počítač. A když píšu každý, myslím každý – tedy i Apple, jenž reagoval svou milou ikonkou bomby. Ke starším výrobkům ZX Spectrum, Amiga nebo IQ 151 jsme ho posadit nezkoušeli. (Zase na druhou stranu měl kolega klid na čtení knížek v pracovní době, když čekal na opraváře.)

A pak je tu ta druhá věc s programy. Nainstaloval jsem si jeden prográmek jak v práci, tak doma. Stejná verze. Stejné nastavení. A přesto – způsob, jakým se zobrazuje a funguje prográmek v práci, je sice drobně, ale odlišný od toho, jak se chová a designově vypadá doma. Nezaberou různá nastavení v Nastavení, vždycky se objeví jeden či dva detaily, které i přes veškerou snahu o jednotu jsou odlišné.

O nic nejde, jistě, hlavně že funguje a chová se korektně. Ale řekněte, nenapadla vás myšlenka, že možná na té teorii o duchu v počítači něco je? Podle některých jde o umělou inteligenci, již jsme sami sestrojili. Pokud ano, pak je ta umělá inteligence pěkně zlomyslná. Asi jako kdysi dávno různí šmokové či diblíci.

Většinou totiž provádí věci nepříjemné, zpomalující všechny operace, naše vnímání, případně nutící nás ke vzteku a kopání do krabice (case) počítače, přičemž ta za ony události může ze všeho nejmíň.

Kdysi kolovalo video, jak nějaký pán na pracovišti vzteky rozfláká klávesnici, počítač vytrhne ze zdi – a pak jej hodí z okna (rozuměj wokna). Zlomyslné jazyky na základě toho tvrdily, že už je jasné, proč se ten operační systém jmenuje Windows. Jenže ono na operačním systému nezáleží, jak jsme si řekli v příkladu s macintosháckou bombičkou.

U Applů asi nejlépe zvolili ikonku – u Win se objeví modrá obrazovka a modrá barva spíše uklidňuje. Ale bomba! Považte, co když máte v kanclu teroristy a jde o skrytý vzkaz? (Pokud teroristou není samotný počítač.)

Ale já se vždycky rozpovídám a uteču od tématu. Zkrátka – nevím, jak vy, ale podle mne žijí počítače tajný život. Skrytý. Skrytější než má agent 007 – a nemusejí ani pít netřepané nápoje. Pobaveně nás pozorují, jak se každý den pachtíme vyťukáváním písmenek do klávesnice, napjatě vyplazujeme špičku jazyka, mhouříme oči do obrazovky, aby v pravý čas zasáhly a nechaly nás chvilku od toho zlořádu (a sebe samotných) odpočinout. Když máme zrovna rozdělanou nějakou důležitou práci, tím lépe.

S bohorovností Švejka si ony samy (počítače) určují, kdy budou zapnuty a kdy se vypnou, až je to přestane bavit a větráček přestane příjemně větrat. Jaká aplikace bude otevřena a jak bude její provedení a nastavení vypadat bez ohledu na naše snahy o vlastní nastavení. Nejraději budou, až začnete vypalovat CD nebo DVD – i tam se dá nějaká chybka vložit.

Ano, budoucnost patří počítačům. Ale možná úplně jinak, než si myslíme.

 

14. 4. 2007

Autor: Jan Lipšanský