Správný chatař na chatu nejezdí!

Tak mi zkuste chvíli tvrdit, že jste nikdy nepodlehli kouzlu komunikace. Jasně, jen to zkuste, povídejte mi chvíli o tom, jak byste nikdy netrávili hodiny a hodiny u počítače, abyste si s někým psali. Taková zhůvěřilost!

Pak mi taky můžete tvrdit, že pořád vehementně pracujete a že máte tisíce jiných způsobů, jak relaxovat, protože kdo by chtěl sedět u počítače, když už konečně nemusíte. Když už konečně můžete vypadnout někam ven, třeba za město, kde nemáte přístup na internet. Tvrďte mi to ještě chvíli dost upřímně a pak si klidně odběhněte napsat tu sms.

Kouzlo chatu

Vzpomínáte na ty doby, kdy byl internet v plenkách? A co internet! Byly doby, kdy se posílaly diskety, na kterých probíhal chat. Od diskutujícího k diskutujícímu, z ruky do ruky. Každý si mohl přečíst, co ti před ním napsali. To opojení technikou! To kouzlo komunikace! Pokud čtete Pratchetta, tak ten to přesně vystihl ve svojí Zaslané poště. Pošta musí proudit, říká se tam. A vy víte, že je to pravda.

Nutkání s někým mluvit... A kdo je osamělejší než člověk u počítače? S tou neživou krabicí, která sice umí daleko víc věcí než vy... No jasně! Vždyť ta věc toho umí daleko víc než my, sakra! Jak tohle snášet? Lidi potřebují lidi. A bůh jménem internet nám dal chat.

Samozřejmě že jste komunikaci na síti používali zásadně k řešení pracovních věcí. Ten firemní chat přece stál trochu programátorského úsilí, ale najednou už se nemuselo nikam běhat a všichni věděli o všem daleko rychleji. Dokud se v mužském kolektivu neobjevila první žena. Pravda že ta první, říkejme jí třeba Eva, nebyla žádná krasavice, byla trochu při těle a v pití piva utahala i programátora Jardu Málků, který měl pověst firemního čuněte, ale pořád ještě měla základní propriety ženství.

A ponoukala. Teď už to nebylo na bohu internetu, ale na firemním programátorovi, aby podlehl svodům elektronického hada. A také nutně potřeboval Evě něco říct. Třeba že chce jablko. Ale říkejte Evě před bandou těch trotlů, které máte za kolegy, že chcete Evino jablko. A tak se zrodil fíkový list internetové komunikace – šeptání. Bůh internet se sice nezlobil, zato šéfovi se to tenkrát asi moc nelíbilo.

Pak si ale šéf uvědomil, že to není zas až tak pitomý nápad. Stačilo jen donutit ty trotly, které měl za podřízené, aby tomu chatu dali nějakou přijatelnější grafickou podobu. A co si budeme povídat... Každý šéf potřebuje asistentku, které by třeba mohl něco chtít říct beze svědků. A ta druhá ženská ve firmě už rozhodně nebude chlemtat pivo. Bude se sice trochu hloupě hihňat a nebude vůbec rozumět počítačům, ale bude umět kafe a naučí se chatovat.

Virus komunikace

A tehdy možná nastal zlom. Hihňající se blondýny, které nevědí nic o počítačích, ale! Jakou dramatickou důležitost má slovíčko ale! Když se něco naučí jedna hihňající se blondýna, ve druhý okamžik už to umí všechny. Nejspíš si to ale hodně rychle řeknou, inu ženské.

Když dodáte pár připitomělých grafických smajlíků, aby se to líbilo, musíte už jen vymyslet, jak prodat reklamu. A najednou jsme zase zpátky u vás. Z blondýn si dělají všichni úplně pitomou legraci (jen se podívejte, jak trapný je odstavec výš), ale čas od času není pro chlapa nic lepšího, než si s některou z nich promluvit. A díky chatu už ani nemusí sedět ve firmě.

Poprvé to zapnete po práci, když už máte všechno hotové a zbývá vám půlhodina, než budete muset někam odejít. Jenom půlhodina. Ahoj, jsem Dalila a je mi 17. Smajlík. Jsem blond, měřím 172 cm a mám modré oči. Smajlík. Odkud jsi ty a co děláš? Zase nějaký smajlík. Telátko! Usmějete se. A odpovíte. Dalila se jmenuje ve skutečnosti Květa a sedí u mamky v práci a nudí se, než půjdou nakupovat.

Půl hodiny je v čoudu, pak další půl a Květa Dalila musí jít na ten nákup. Ale zítra mají ve škole výpočetku a doufá, že tu na ni budete čekat.

Klidně mi tvrďte, že jste druhý den neměli vůbec čas, protože se blížil deadline, klidně mi tu vysvětlujete, že máte na práci důležitější věci, než je balení středoškolaček někde na chatu, klidně se dušujte, že to dělají možná jiní, ale vy rozhodně ne. A pak mi zkuste vysvětlit ten váš pitomý úsměv, to blikající okno se jménem Dalila, ale hlavně to, proč najednou trávíte v práci o tolik víc času než předtím (i když se to zdá již skoro nemožné) a na chatu za Prahou jste si pěkných pár týdnů nevzpomněli?

Komunikace je mor lidstva. Nebo spása? Kolik času lidé jen proplkají na síti, aby neměli podvědomý pocit, že jsou otroky té mašiny, na které pracují? Snad právě proto jí obětují další a další hodiny svého jepičího života.

24. 3. 2007

Autor: Richard Klíčník