Novodobý komunikační Babylon

Tak se nám s letoškem naše Unie opět rozrostla. Možná jsme si neuvědomili, co to udělá s naší jazykovou výbavou, tedy přesněji s požadavky na překladatele a tlumočníky. Na rozdíl od zámořské Unie se totiž nedorozumíme zrovna snadno. Připočtěme k tomu ještě počítačovou a celkově kulturní (ne)gramotnost a máme tu nesnadno zvládnutelný Babylon.

Tento článek se jen minimálně dotýká informačních a komunikačních technologií, ale je bez pochyb celý o komunikaci mezi lidmi. A jako takový se dotýká každého z nás, kdo žije v Evropské unii. Evropský Babylon se dnes chlubí celkem 23 různými oficiálními jazyky, a jen několika málo z nich se hovoří ve více než jediné z

 27 členských zemí. Bohatství jazyků se letos rozrostlo hned o tři nové, nejen rumunštinu (tou hovoří až 26 miliónů lidí, ovšem jen 22 miliónů v Rumunsku a většina ostatních v Moldavsku) a bulharštinu (kterou hovoří na 10 miliónů lidí – v Bulharsku a Makedonii), ale trochu natruc také o irštinu (tou ovšem hovoří jen 5 % čtyřmiliónového zástupu Irů).

Současně se třemi dalšími jazyky bohatost jazykové výbavy EU nabyla ještě ve dvou dalších směrech. Za prvé irština je prvním keltským jazykem zařazeným mezi oficiální jazyky Unie. Za druhé se rozrostla také rodina abeced: kromě latinky přibyla s bulharštinou také cyrilice (azbuka – ještě že většina z nás aspoň dokáže tato písmena dešifrovat). A jen tak na okraj, EU má nového komisaře pro miltilingualismus, který pochází z Rumunska.

Irština je poněkud speciální postavení mezi oficiálními jazyky, takže se do tohoto keltského jazyka překládat vše nebude. Welština a skotština silnějšího souseda, Velké Británie, o uznání svého jazyka v EU také bojují. Podobně špatně to na unijní úrovni zatím mají další specifické jazyky Španělska: katalánština, valenština (provincie Valencie), baskičtina (euskera) a galicijština (provincie Galicia), protože jsou oficiální pouze v některých regionech země. Ale přesto mají tito občané právo komunikovat s evropskými institucemi v mateřském jazyce a madridská vláda platí za překlady příslušných dokumentů.

Začněme pěkně od začátku: A, Б, Γ

Evropa dnes díky své mnohojazyčnosti používá, odděleně pro různé jazyky, hned tři různé abecedy: latinku, azbuku (čili cyrilici, díky bulharštině) a řeckou abecedu. S první nemáme problémy, druhou umíme většinou přečíst, ale tu třetí většinou luštíme tak trochu jako rébus.

Takže není se čím chlubit, ostatně v takovém Japonsku se standardně (v běžném životě) používají rozdílné abecedy hned tři a minimálně ve dvou z nich najdete nápisy a aktuální hlášení třeba v metru nebo na jiných veřejných prostorách.

Mimochodem amatérské jazykozpytce bude zajímat, že cyrilice vznikla v 10. století jako směs řeckých písmen a starší hlaholice. Abeceda byla pojmenovaná po Sv. Cyrilovi, mnichovi působícím v Byzanci v 9. století.

Jedna Unie, mnoho jazyků

Jazyková diverzita by mohlo být něco, čím se můžeme chlubit (občas není špatné mluvit jazykem, kterým 99,9 % světové populace vůbec nerozumí), pokud si uvědomíme historické kořeny a změny v politickém uspořádání evropských zemích. V praktickém životě je ale zřejmé, že si půl miliarda lidí v EU příliš snadno neporozumí. Jednotný oficiální jazyk, kterým by byly vybaveny již malé děti, neexistuje a zřejmě hned tak existovat nebude.

Mnozí sázejí na angličtinu jako na „světový“ jazyk a neudělají určitě chybu. Jazyk světové globalizace, často označovaný jako lingua franca, má své nezastupitelné místo pochopitelně i v Evropě. Ve světovém měřítku používá angličtinu jako první jazyk téměř půl miliardy lidí a celkem 1,5 miliardy zná alespoň základy angličtiny.

Často asi závidíme Anglosasům, že bez práce si porozumí s okolím – pokud se jim okolí ve volbě jazyka je schopno přizpůsobit. Ale já se domnívám, že přeci jen bez snahy to ani z jejich strany nejde. Je totiž docela obdivuhodné, že se angličtí rodilí mluvčí neválejí smíchy po zemi či nepropadají druhému extrému, tedy neblednou a nepropadají zoufalství, kdykoli slyší více či méně zhůvěřilé proslovy cizinců v jejich nejoblíbenějším jazyce. Každý cizinec, ať se snaží sebevíc, totiž przní angličtinu po svém a o karamboly není nouze. Jen snaha o porozumění v takovém Babylonu je pro rodilého Angličana, podle mého mínění, mnohem obtížnější práce, než pro cizince, který je na hromadu chyb v projevu, gramatice a volbě slov prostě zvyklý. Ještě že Britové jsou tak zdvořilí a nedávají své úsilí (a občas i znechucení) nikterak najevo! Ostatně posuďte sami, jak hodnotíte cizozemce hovořící česky – většinou, bez ohledu na uznání za zřejmou píli a námahu, s níž se vypořádávají se zapeklitou gramatikou a slovní zásobou, jejich projev (výslovnost) často chtě nechtě může vyvolat mírný úsměv rodilého mluvčího.

Angličtina samozřejmě není jediným potenciálním společným jazykem, který nám Evropanům připadne na mysl. Navštivte některou instituci EU - zejména v Bruselu - a uslyšíte především francouzštinu. A není to jen tím, že by díky administrativním pracovníkům místních frankofonních zaměstnanců byla většina. Mnozí „přistěhovalci“ (tedy ne-belgičtí zaměstnanci) prostě přijali francouzštinu jako svůj další jazyk potřebný pro běžný život (v zemi stejně důležitá vlámština cizince tolik netáhne). Nicméně nápad, aby se francouzština stala evropským jazykem, se v 21. století jeví valné většině Evropanů již nemožné. A to i přesto, že Výbor pro jazyk evropského práva chce právě tento jazyk diplomatů povýšit na oficiální jazyk pro důležité evropské texty, protože jej považuje za velmi přesný a přísný (a samozřejmě zejména v zákonech nemají nejednoznačnosti žádné místo).

A do úvahy také nepřipadá - z mnoha důvodů – němčina, jako další z potenciálně nejrozšířenějších cizích jazyků, které Evropané jakž takž ovládají (nebo spíše ovládali). Další velké jazyky v Evropě nejsou, i když ještě španělština patří mezi významné světové jazyky, kterými se lze dohovořil poměrně slušně i na dalších kontinentech.

A těžko si Evropa za svůj jazyk zvolí perspektivní a světovou čínštinu, případně arabštinu, nebo třeba ruštinu (to už tady ve východním bloku bylo, ostatně na počet obyvatel vlastně ruština není tak velký jazyk, i když při pohledu do mapy nikdo o velikosti země nezapochybuje). Z mnoha dobrých důvodů se ale pro budoucnost v globálním podnikání vyplatí věnovat se právě teď studiu jazyka používaného 870 milióny Číňanů, kterým je mandarínština. A pokud je čeština pro mnohé téměř nepřekonatelný oříšek, i zvládnout základy mandarínské čínštiny docela určitě pro všechny Evropany bude namáhavé.

Klíčová otázka: proč vynakládat úsilí na překlady

Kromě potenciálního neporozumění kvůli jazykovému a kulturnímu zázemí není zanedbatelný ani dopad na daňového poplatníka. EU totiž utratí za překlady a tlumočení ročně ne zrovna zanedbatelnou 1,1 miliardu eur ročně. Je to sice 1 % celkového unijního rozpočtu, ale je to dost. Na druhou stranu však tato skutečnost pomáhá vyšší zaměstnanosti jazykových odborníků, po kterých je stále poptávka. Současný třítisícihlavý zástup zaměstnanců se ročně stará o tlumočení na 11 tisíc zasedáních a o překlad přes 1,3 miliardy stran textu. Při takovém objemu práce a peněz si každý jistě klade otázku, zda skutečně je třeba všechny dokumenty rutinně překládat do 22 dalších jazyků.

Mnohajazyčnost EU také vede k vyšší poptávce po odbornících v různých oblastech, kteří jsou vybaveni jazykově splňující konkrétní požadavky – to se týká i česky mluvících odborníků, kteří se čas od času hledají v konkurzech pro obsazení různých jednotek doma či v zahraničí. To na jednu stranu podporuje vznik nepříliš významného počtu nových pracovních míst, ale mnohdy je hledání vhodných kandidátů velmi obtížné.

Mnohajazyčnost tedy přináší nejrůznější administrativní problémy a hlavně nároky finanční. Proto se stále naléhavěji objevuje otázka, zda by přeci jen nebylo záhodno pokusit se – po vzoru zavádění jednotného trhu a jednotné měny – zavést jednotnou jazykovou politiku.