Agent Lama 001 zasahuje!

Ve svém minulém článku jsem psal, že nesnáším vopičky a vopičárny ohledně počítačů. Mám ho od toho, abych na něm brouzdal na internetu a psal jako na psacím stroji. Když už chci něco dělat s fotkami, je to učiněné unikum a nedělám to často. Proč se tedy musím pouštět do ohavné technomancie, když mě ta ošklivá věc začne zlobit? Co jsem udělal? Komu?

Tak jsem psal, jak zastávám zásadu do ničeho nešťourat! Celý já. Nebudete tomu věřit, ale tohle je historka hned ze druhého dne, kdy jsem poslal ten minulý článek:

Měl jsem notebook v opravě a po vrácení se tak přehříval, že se mi začala pálit kolena, na kterých mi často leží. Bylo to celkem nepříjemné, i když jsem už vypnul topení... Zkrátka měl jsem toho dost. Pořád jel větrák...

Minulý článek najdete ZDE.
Norton mi hlásil, že chce update (který nedostal, já se o něj neprosil, když jsem to kupoval), a tak jsem se v tom začal šťourat. Já! Lama no. 1! Už dlouho mi byl podezřelý jakýsi proces ccApp.exe, který jsem musel ukončovat manuálně při každém restartu. Tak jsem se podíval do taskmanageru. A zůstal čumět jak puk. Na nový vrata.
Procesor vykazoval permanentní využití 98 %. Kvůli téhle potvoře. S oním počítačovým kamarádem z prvního článku jsme zjistili, jak ho zablokovat, ale co už se mi nepodařilo, je odstranit úžasného Nortona z počítače. Je nesmazatelný, tvrdí, že nemáte oprávnění (na vlastním počítači) a zlikvidovat nejde ani po smazání z registrů.
Pravda, procesor jede na tradiční 2-4 % a konečně mi to přestalo škvařit chlupy a doufám, že i ohrožení varlat bude teď menší, ale stejně mi vadí nečinné procesy, které, i když jsou nečinné, nemají tam co dělat, jen znervózňují lamy, jako jsem já! Protože jestli se jednou rozhoupají, bude to můj konec... Rozhodl jsem se, že pro jistotu zabezpečím počítač a vyčistím ho před tím.
Postahoval jsem dneska kde co, pustil se do odvšivení počítače (ano, moje chyba, že jsem to zanedbával takovou dobu), zlikvidoval, co se dalo, ale bestie Norton od Symantecu smrděl v počítači dál, i když ho tam chci asi jako Rusáky v Praze v šedesátém osmém.

Stáhl jsem několik spy botů, reg cleanerů, spy warů a dalších podivností, se kterými nechci nic mít, ale udělat se to muselo, od minulého mazacího pokusu už mi nešlo ani windowsácké (fuj, to je slovo) vyhledávání.
Prostě jsem nasadil všechny zbraně a postupně mazal. Opatrně. Pak méně opatrně. Pak už jsem zuřil a mazal, co mi pod ruku přišlo. A jak si tak mažu, musím restartovat a najednou, světe, div se... Kdo to uhádne? No jo! Nenačetl se systém! Máte bod!
Takže jsem zkusil půjčené bootovací CD. Nic. Nakonec to tu novou instalaci chce, ale to znamená, že s ní to bude chtít i ostatní věci. Nesnáším to. Zvlášť instalování připojení k síti, to je neskutečná pruda. Takže jsem udělal, co bylo potřeba do práce, nainstaloval Wokna, aby to chodilo aspoň a zapnul Rome Total War. V násilí jsem pokračoval. Nehrál jsem tu hru dobře rok a půl, ale nějak jsem se zlepšil. A zlepšil jsem si náladu.
No jo, mám dva počítače a tajil jsem to, aby byl příspěvek napínavější. Horší je, že i druhý počítač potřebuje přeinstalovat... Ale to nebude tak akutní, říkal jsem si. Notebook jsem nechal klidně ležet a asi tři dny pracoval na stolním počítači a smál se, jak jsem mazaný, že mám dva. Ale když se to, tak se to – znáte to...

Takhle v pátek před víkendem jsem potřeboval něco dodělat, odeslat, naložit auto a odjet na Moravu za rodiči. Zapnu stolní počítač a co se nestalo? Nic se nestalo. Tedy systém načetl, ale nešla klávesnice, nešla myš, ani USB, ba dokonce ani PS2 porty. Záhy jsem se dozvěděl, že mi nejedou „periferie“. Nejdřív jsem do telefonu štkal, že chci jet na Moravu a ne na periferie, ale nebrali mě na vědomí. Ani rádcové, ani periferie. Vypadalo to, že pojedu leda tak...

Zbývala jediná možnost – nainstalovat Office, připojení na web a další věci na notebook. Kdybych to neodkládal... Kdybych to jen neodkládal... Pozdě bycha honit. Jak jsem prorokoval už několik dní předem, kamenem úrazu byla instalace CMDA. Nevím, který idiot vymýšlel postup, ale vzhledem k tomu, že jsem to instaloval již počtvrté a opět mi to vzalo 2 hodiny (o imbecilitě návodu podle print screenů v malé knížečce, kde se počítač chová poněkud odlišně než obrázky, si můžeme povědět jindy).

Ani se sadou Office to nebylo nejjednodušší, protože jsem ji neměl doma. Kolega mi ji musel dovézt z práce, naštěstí měl cestu. Když mě uviděl, řekl: „Tě Bůh!“ hvízdl, zamumlal něco o hezkém víkendu (to jsem raději přeslechl) a urychleně zmizel. Věděl proč.

Nakonec jsem ale uspěl (těsně před skokem z okna) a vážně si nemyslím, že tentokrát by byla chyba tak docela ve mně. Poslal jsem práci, stáhl práci na víkend a s tříhodinovým zpožděním odjel na vytouženou Moravu šťastný jako Francouz, který vymyslel samosvlíkací kalhoty.

A to všechno se stalo určitě jen a jen proto, že mi vadilo, že mi počítač škvaří chlupy na noze. Příště budu chytřejší a podložím si ho dekou. Akorát nevím, jak se bude tvářit moje kočka, která celou tu šaškárnu se zájmem sledovala a jako by mi dodávala odvahu. Ta deka bude totiž asi její.

P. S.: Nebojte se, příště to taky určitě bude stát za to, právě zálohuji stolní počítač (periferie už jdou) a budu formátovat disc! Vsaďte se se mnou, o co chcete, že to bude komedie hodná Danteho!

17. 2. 2007

Autor: Richard Klíčník