Řekli byste na ulici neznámému člověku: Jdi do pr...!?

Mnozí z nás slyšeli o etiketě. Někteří o netiketě. Ale málokdo tuší, co skutečně obnáší, a už jen hodně málo lidí se podle toho chová.

O netiketě by se daly psát dlouhé texty. Kdo netuší, tak jde o zásady společenského chování na internetu, při komunikaci e-mailem nebo v tzv. postech či komentářích.

Samozřejmě se tu neřeší, kdo komu má dát přednost při otevření dveří, kdo vstupuje první do virtuální putyky, nebo zda povstat ze židle, když se na ICQ nakonektí nějaká dívka či žena.

Řeší pravidla komunikace. A ta všechna vycházejí právě z etikety, kterou nám tak hezky zopakoval pan Špaček ve veřejnoprávní televizi a jež si mohou mnozí připomenout koupí tohoto seriálu na DVD – v Levných knihách jenom za stovku. Kdo by nedal stovku za to, aby přestal býti buranem?

Nejzásadnější pravidlo však zní – jednej s lidmi na ICQ, chatu, v komentářích, diskuzi, e-mailové výměně atd. atd. stejně tak, jako byste si stáli tváří v tvář.

Povězte mi, šli byste jen tak po ulici a nějakému neznámému člověku řekli: „Jdi do pr...?“ Soudě podle některých anonymních komentářů pod články na celém českém internetu, nikoliv na DSL, je toho několik jedinců skutečně schopno. Možná by dotyčného neznámého dokonce napadli i fyzicky...

I když to asi ne. Ono skrývání se za anonymní reakcí spíše vypovídá o zbabělosti. Kdo se stydí za svůj názor, nebo si za ním nedokáže stát, případně umí jen emotivně nadávat bez logické argumentace – viz dnešní článek Oldy Klimánka – staví se do role zbabělce.

Na serveru iDnes museli zrušit diskuzi pod článkem o úmrtí skladatele Karla Svobody. Pro xenofobní a rasistické příspěvky, jichž bylo tolik, že nešly mazat. To si člověk říká, kdo tam co asi psal? Samozřejmě anonymně. Nadával někdo snad Svobodovi do cizáků nebo cikánů? Avšak samotný fakt, že se vůbec nějaké podobné příspěvky objevily, svědčí už dokonce nikoliv o zbabělosti, ale zášti a závisti – ty jsi byl úspěšný skladatel, patří ti to!

Podobné projevy už jsou vhodné spíše pro to, aby se samotní pisatelé šli léčit na psychiatrii, stejně jako pan skladatel. Kde se to v Čecháčcích bere, ta zapšklost a závist, když je někdo úspěšný? On píše články, béé, já nepíšu, tak mu to nandám a vynadám mu do idiotů v diskuzním fóru. Nezlobte se na mne, ale tak se k sobě nechovají ani děti v mateřské škole!

Pokud má někdo potřebu komentovat článek, měl by tak činit věcně, bez urážlivých slov nebo slovních spojení (ano, i slovní spojení „máte vůbec v hlavě mozek?“ působí urážlivě), s konkrétním rozborem toho, co je v článku špatně. Emotivní výlevy jsou sice hezké, ale působí to asi podobně, jako by dotyčný dospělý muž brečel na rameni své dívky, že dostal doma od maminky pohlavek.

A aby si teď většina potrefených hus neřekla, á, Lipšanský s Klimánkem si vylévají zlost, uvádím pár obecných a na internetu dostupných pravidel netikety, která diskutující tak rádi porušují, a která určitě nenapsal ani Klimánek, ani Lipšanský (a dokonce ani pánové Kukal nebo Klíčník):

- Adresátem sdělení je člověk. Berte na něj ohled.

- Dodržujte v elektronické komunikaci stejná pravidla, konvence a zásady jako v běžném životě.

- Nebuďte zbytečně útoční či agresivní.

- Nejste středem kybervesmíru. Neočekávejte, že každý hned všeho nechá, jen aby odpověděl na váš dotaz.

- Pokud se dostanete do sporu a ten se přiostří, argumentujte k věci. Nepoužívejte osobní invektivy nesouvisející s předmětem sporu.

- Jste to, co píšete. Ostatní o vás zpravidla nic nevědí – jak vypadáte, co děláte, jaké máte vzdělání a životní zkušenosti. Udělají si o vás obrázek čistě na základě vašich textů – dopisů či příspěvků do diskuse. Vyplatí se věnovat jim patřičnou pozornost, a to po obsahové i formální stránce (gramatika).

- Nezapomínejte, že váš příspěvek bude čtenáře stát čas a přenosové pásmo. Zodpovídáte za to, že je nebude (nebudou) považovat za vyplýtvané.

- Jestliže odpovídáte pouze jedné osobě, pošlete mail.

- Nenechte se stáhnout do „flame wars“ – války slov. Neposílejte ani neodpovídejte na urážlivé příspěvky.

Nu, zbytek si jistě najdete sami, stačí hodit do Googlu slovo netiketa. Ale jak se budete chovat – a jak budete potom působit na druhé (i když jakožto anonymové), je už jen na vás. Berte to tak, že bychom se jednou mohli skutečně potkat tváří v tvář – svět je malý a o náhody v něm není nouze. Třeba byste se pak mohli dokonce i stydět.

24. 2. 2007

Autor: Jan Lipšanský