Na nic raději nesahat

Jak už jsem naznačoval několikrát, jsem ve své podstatě to, čemu se říká počítačová lama. Pravda, umím defragmentovat disk, zvládnu pomocí jednoduchého freewaru vyčistit registry, čas od času dokážu pochytat všelijakou havěť, která se mi do počítače dostane, ale ve své podstatě jsem pořád lama.

Na stahování ilegálního softwaru nemám vhodné připojení, a i kdybych ho měl, nevěděl bych, co si s ním počít, protože počítač mám (ač si to přiznávám s krutou bolestí) z větší části jako psací stroj a komunikační základnu. Čas od času se podívám na nějaký ten film, ale, co si budeme namlouvat, od dob, co nebydlím na koleji, není ani ten přísun ilegálně nabytých obrazových dat to, co býval, a já zjišťuji, že mám v počítači všechno až trapně legální. Pomalu ale jistě se dostávám do středního věku, kdy budou „protizákonné“ ztřeštěnosti stahování všeho, i toho, co nikdy nevyužiju, za každou cenu, protože je to zadarmo, vzdálenou pohádkou.

Také se děsím toho, že nejsem in a nejdu s dobou. Víte, jak potkáváte na ulicích takové ty lidi, jejichž šatník je z roku 1975 (včetně spoďárů, ale ty naštěstí nejsou vidět)? Jsou jako vystřižení ze své doby, tvrdošíjně trvají na účesu (ten jim musí stříhat manželka nebo nedejbože matka, protože nikdo jiný by to už dneska takhle starosvětsky ostříhat neuměl) a vůbec je na nich na první pohled poznat, že se nikdy nesblížili s novou dobou a jsou v ní docela nešťastní?

Tak tak já naštěstí nevypadám. Ale obávám se, že můj počítač s kejsem z roku 2001 tak vyhlíží. Ještě štěstí, že s ním nechodím nikam ven. Byly doby, ano doby byly, kdy jsem nejhůře po dvou měsících měnil nějakou součástku v počítači, aby byl s to konkurovat novému přívalu her s náročnějšími požadavky na grafiku, kdy šel vývoj ve skocích, kdy jsem se těšil na zvětšení kapacity a vůbec se o miláčka staral, aby pěkně šlapal.

A dnes? Za prvé mám pocit, že ten vývoj už není tak rychlý (nejvíc jsem to vždycky pozoroval na zvětšování se kapacity pevných disků, ale ani ty už dnes nejsou každé tři měsíce jednou tak velké), a za druhé se mi asi nějak přehodily priority a říkám si, že je hlavní, že to šlape a nezlobí. Raději do počítače nevrtám, protože kdybych to udělal, určitě bych zase něco vyvedl a pak je s tím víc starostí než užitku.

A jsme zpět u mého lamerství. Už od druhého počítače (víc jsem jich také až na třetí notebook nikdy neměl) jsem si komponenty vybíral sám. Ale vždy s konzultací. Pokaždé byl na koleji nějaký kamarád, který mě dokázal nadchnout a vysvětlil mi, že právě tuhle grafárnu nutně potřebuju a tam ten disk si nemám kupovat, protože když přidám ještě jednu pětistovku (ano, tu jsem přece vydělal za pouhých deset hodin na noční někde v Makru), budu mít větší, lepší, nejlepší! A já šel, zapsal si další brigádu a koupil větší, lepší, nejlepší...

A pak to najednou byl tak nějak zbytečné. Filmy zas takový výkon nepotřebují a víc než na hraní počítač začal sloužit k práci. Vzhledem k druhu práce ani tady nejsou nároky nijak vysoké. Na druhé straně ovšem zůstali ti, kteří počítač prostě potřebují mít nadupaný. Správně tušíte, že jedním z nich je i můj kamarád, který mi vždy radil s počítačem.

Naštěstí to není jeden z těch lidí, jehož krabice musí modře svítit, ale i tak mi čas od času zůstává rozum stát nad tím, co všechno kvůli počítači vytrpí. Tak předně stahování softwaru. Kdykoli má příležitost stahuje – jak jinak než ilegálně – strašidelně drahý software. Na otázku, co s ním dělá, odpovídá se zářícíma očima: „Nic, ale je super, že ho mám. Víš, kolik to stojí peněz?“ „Vím. Ale k čemu ti to je,“ nenechám se odradit. Nakonec skončíme u toho, že tomu prostě nerozumím, což je pravda. Ty profi programy nikdy nevyužije, ale má je hezky vypálené a pěkně seřazené v katalogu jako nějaké exotické brouky nebo ještě lépe nakažlivé choroby ve zkumavkách.

Iracionální radost, kterou zažívá, si sám mohu přirovnat snad jedině k prvním týdnům s novou partnerkou, s níž se nadšeně a živelně sbližuji. Protože slovo živelný je to jediné správné, které vystihne jeho touhu po hromadění programů. Je tak trochu jako trpaslík toužící po zlatě. Zlato! Zlato! Zlato! Lesk v jeho očích je úplně stejný.

Horší to je, když se zrovna nastěhuje do míst, kde není tak dobré připojení. V mezidobích vychytává mouchy na svojí sestavě. V pravidelných intervalech dostávám zprávy: „Člověče, mně se ti to zase celé nějak celé podělalo...“ Věta o přeinstalování operačního systému pochopitelně následuje. Vždycky se totiž něco stane. Nemá cenu vysvětlovat mu můj vlastní postoj – nech technomancerskou magii spát, mačkej jen čudlíky power a někdy reset, na nic nesahej a měj vypálenou instalaci na médiu, abys ji tam mohl šoupnout, když to spadne.

To by totiž nebylo to pravé žůžo dobrodrůžo, a tak přestavuje, přeinstalovává, kupuje nové komponenty, protože ty staré mu zrovna v té jeho sestavě zlobí, i když se žádná porucha neprokázala... Zkrátka žije se svým počítačem život veselý, ba nejveselejší. Neberu mu ho, ale jde to zcela mimo mě. Místo dalších několika našlapaných komponentů jsem si pořídil kočku (cenově v tom rozdíl nebyl) a starám se raději o ni, protože když se podělá ona, stačí na to pytlík a lopatka. A já mám svatej klid.

3. 2. 2007

Autor: Richard Klíčník