Digitální pirátství: konec starých časů?

V poslední době se u nás opět otevírá téma tzv. digitálního pirátství. Lze ale na celou věc nahlížet jako na symptom nějakého hlubšího problému?

Že stažením aktuálního filmu či nejnovějšího alba své oblíbené skupiny porušujeme zákon, je asi jasné každému. Často se tento přestupek srovnává s loupeží housky v samoobsluze. Je toto přirovnání skutečné pravdivé? Před zákonem ano, ale společnost to očividně vnímá jinak. Průměrný člověk by se asi ke zcizení nějakého výrobku z pultu obchodu nesnížil, dokonce by možná i sebral a vrátil peněženku, která vypadla důchodkyni z kabelky na zem výše zmíněného obchodu, ale přesto po návratu domů spustí počítač a stáhne si film „na večer.“

Proč právě tento čin není vnímán jako trestný? Důvodů je samozřejmě více, tím hlavním je skutečnost, že náklady na pořízení kopie takového digitálního audiovizuálního (ale i softwarového) díla jsou téměř nulové, navíc pachatel trestného činu je z větší části nese sám, a tudíž skutečnost, že se stal vlastníkem tohoto díla nepůsobí nikterak škodu majiteli příslušných práv (stejně bych na tohle nikdy do kina nešel...).

Objevují se samozřejmě i hlasy, které volají po modifikaci distribučních kanálů, popř. změně legislativy, která by tyto nové modely umožnila. Ze strany dosavadních distributorských sítí bývají tyto skupiny atakovány argumentem, že za jejich snahami stojí pouze záměr legalizovat toto pirátství. Je to ale skutečně tak? Nic není černobílé, do jisté míry určitě ano, ale jde jít i hlouběji.

Možná většinu z nás překvapí skutečnost, že autorské zákonodárství primárně vzniklo za přesně opačným účelem, než jak je uplatňováno dnes. Tehdejší díla (a mějme na mysli skvosty v podobě vynikajících uměleckých předmětů) velmi často vznikaly na objednávku, a tudíž po jejich dokončení končily v soukromých sbírkách uměleckých mecenášů.

Autorský zákon se snažil do tohoto systému vnést průlom v tom smyslu, aby alespoň částečně zachoval možnost přístupu veřejnosti k těmto dílům. Paradoxní? Ano, samozřejmě. Zatímco rétorika zákona zůstala naprosto stejná, realita se obrátila o 180 stupňů. V souvislosti s tím, co bylo řečeno výše, není to argument pro změnu příslušné legislativy?

Řekněme prozatím že nikoliv, a ptejme se dál. Když někdo nepovažuje příslušnou legislativu za správnou (a je jedno, o jak velkou skupinu lidí jde), a chová se v přímém rozporu s ní, je na řadě stát, mezi jehož primární povinnosti patří zajistit prosaditelnost platné legislativy. Zde si však troufám říct, že zásah proti pachatelům tohoto přestupku není z kapacitních ani technických omezení státních orgánů možné efektivně řešit (veškeré kauzy se musí šetřit jednotlivě, hromadný postup není zákonně možný).

Pokud máme legislativu, kterou nikdo nedodržuje, a neexistuje způsob, jak její dodržování prosadit, co pak? Majitelé práv s oblibou využívají prostředků tzv. Digital Rights Management (což je mimochodem dle mého názoru velmi eufemistický název), tedy technické ochrany toho kterého díla. Zde se však distributoři dle mého názoru chovají minimálně stejně protizákonně jako ti, proti kterým jsou tyto techniky namířeny. Důkazem jsou pak např. „audio CD“, které nelze přehrát na PC či některých starších CD přehrávačích (což je na hranici zákona), nemožnost vytvořit si z díla kopii pro vlastní účely (což je za hranicí zákona), a všudypřítomná neodstranitelná upozornění, varování, výhrůžky, a různé další překážky, které působí spíše kontraproduktivně a nabádají člověka k tomu, aby si pořizoval raději verze nelegální.

DRM použitá ve spojitosti s tím kterým dílem je výsledek kompromisu mezi narůstajícími náklady na jeho vývoj a dobou, po kterou bude dílo žádáno (koneckonců, které dílo dnes není záležitostí pouze sezónní?). Jinými slovy, pokud veškerá DRM jsou technicky účinná pouze dočasně, ve skutečnosti pouze zvyšují cenu pro koncového uživatele. Navíc jen pro toho platícího.

Vůbec, mluvit o distribuční režii, resp. o nárůstu ceny díla mezi autorem a koncovým zákazníkem, je asi zbytečné; přestože v dnešní době je distribuce digitálních dat odkudkoliv kamkoliv (např. od autora ke spotřebiteli) logistickým problémem s téměř nulovými náklady, tento nárůst dělá ve skutečnosti mnoho set procent. Proč to, když přidaná hodnota, ve smyslu zvýšeného uměleckého prožitku, se nekoná, spíše naopak (přidané reklamy, výstrahy,...)?

Současný model je rozhodně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý a možná také (odpusťte mi ten výraz) nemorální. A kritizován je z obou (resp. ze všech) stran. Opravdu není čas na změnu?

Pozn. redakce: V pátek vyjde článek o praktických problémech s DRM konkrétního uživatele - Chovejte se legálně a budete po zásluze potrestáni.

22. 1. 2007

Autor: