Žádný falešný kozy

Reklamy jsou fajn, reklamy jsou naši přátelé přece! A rozhodně nám nic nepodsouvají. Abych byl upřímný, já je miluji. Nemám doma televizi a kdykoli se k nějaké dostanu, žasnu nad stupiditou vysílaných a stále dokola omílaných pořadů. Ale tento úžas není nic proti tomu, když konečně zazní znělka reklamy.

Jediné, co se totiž v televizi mění, jsou reklamy. Všechny ostatní pořady se pravidelně opakují, ale reklamy (až na výjimky jako Zlaté prasátko) zkrátka a dobře po čase zmizí v propadlišti dějin a už nás neunavují. A přitom některé z nich jsou skvostné a složitě vymýšlené. Ale o pravidlech marketingu psát nechci.

Zabýval bych se spíše fenoménem reklamy tam, kde to zajímá i čtenáře tohoto serveru. Reklamy na internetu, to je v podstatě taková prodloužená ruka televize, jenže ti, kteří tráví čas vylepeni před obrazovkou, často nemají ani potuchy o tom, co všechno minuli a čemu všemu se nemohli zasmát.

Pochopitelně mluvím o parodiích. Jsou dobré a špatné. Těch špatných je pohříchu více, ale čas od času se najde perla mezi perlami, s dokonalou grafikou a s nápadem pomalu ostřejším, než jsou jejich původní předlohy.

Ano, nepochybuji o tom, že mezi čtenáři tohoto serveru není ani 5 % lidí, kteří by na internetu nezavadili o reklamu na červeného mobilního operátora, na které se místo slavného sloganu „Žádné falešné soby“ objevuje ještě lepší hláška „Žádné falešné kozy“. Že je to laciné a nechutné? Ale no tak...

Bavil jsem se o tomto fenoménu s kamarádkou, která náhodou navštívila jednu přednášku. Tedy teď myslím tu parodii na reklamu, a ne falešné kozy, to bych si nedovolil... Onen přednášející jim vysvětloval, jak je to doopravdy. Byl jsem z jejího odhalení poněkud posmutnělý, protože jsem si celou dobu představoval ty nadšené pubescenty, kteří si hrají hodiny a hodiny s Photoshopem, aby dosáhli kýženého výsledku a právě jejich parodie oběhla celý český internet...

Ale kdepak. Tak to vůbec není. Přednášející se nechal slyšet, že právě u falešných koz si je téměř stoprocentně jistý, že reklama vznikla ve stejném studiu jako originál se sobem. A není to prý ani z daleka jediná parodie, která takhle vznikne. Pochopitelně že zadavatel nikdy nic nepřizná a možná se bude i „zlobit“, ale šíření falešných koz šlo prakticky stejně rychle jako falešní sobi. A ty parohy, které byly k dostání v obchodech, se spíš hodily na hlavu té slečny z neoficiální verze než nebohé čivavy...

Byl jsem z toho znepokojen a zašel za jedním svým kamarádem, který pracuje v reklamní agentuře a za natahování moldánků jsem jej prosil: „Řekni, Pavle, řekni mi, že to není pravda! Že jsou pravý, a ne falešný!?“ opět jsem mínil reklamu a víru ve hravého českého člověka. Nalil mi panáka a řekl, abych se posadil. „Víš, to je tak...“ spustil a já věděl, že další z mých iluzí ten večer padne v rozvalinách jako berlínská zeď.

Začal mi povídat o tom, že je to celkem známá věc a že tyhle zakázky si čas od času zadávají i politici („No kolik si myslíš, že je lidí, kteří nemají nic na práci a budou trávit hodiny s tím, aby Paroubek vypadal ještě hůř než normálně?“). Aby mě dorazil, podívali jsme se spolu na ty „opravdový kozy“ (zase jen na reklamu). „No podívej, jak je to dobře udělané a přečti si ten text“. Přečetl jsem si ho. Chvíle nechápavého ticha.... Pak mi vysvětlil, že je jasně vidět, že ho psal profík, který je zvyklý psát marketingové věci. Bylo to příliš dobré na to, aby to dělal amatér. Dokonalé po všech stránkách.

Základní pravidlo prý zní, že když je něco uděláno nadprůměrně kvalitně, je to krajně podezřelé. Zděsil jsem se, kam až sahá velký bratr. Co když on nám prostě diktuje i naši vlastní zábavu? Budu se teď raději smát těm hůře udělaným vtipům, abych měl jistotu, že jsou pravé, a ne falešné jako ti sobi? Víme to všichni, to, že jsme paranoidní, ještě neznamená, že nás nesledují! V posttraumatickém šoku jsem ze sebe ještě jednou blábolivě dostal: „Řekni, že jsou pravý!“

Poslední argument, který si zřejmě schovával na samý závěr, mě dorazil. „Poslouchej, Richarde, a kolik myslíš, že je v reklamkách lidí (s jejich dvanáctihodinovými a delšími šichtami), kteří si pro zábavu ve volném čase vymýšlejí reklamy, které jim nikdo nezaplatí?“

13. 1. 2007

Autor: Richard Klíčník