Úvod > Články > Úvod do Linuxu pro uživatele internetu (4): První spuštění

Úvod do Linuxu pro uživatele internetu (4): První spuštění

V dnešním díle poprvé spustíme systém, řekneme si něco o uživatelských účtech a podíváme se, jaké základní možnosti nám nabízí.

Vzhledem k obrovskému množství podob, které může právě vaše distribuce po instalaci mít, je potřeba mít na vědomí, že zde se budeme zabývat typickou kombinací; tedy systémem, který z výchozí volby používá grafickou nástavbu v nějaké základní konfiguraci.

Přihlášení a uživatelské účty

Pomalu se dostáváme k velmi výrazné vlastnosti systému Linux, tedy k jeho multiuživatelskému způsobu práce. Celá filozofie byla velmi věrně inspirována svým vzorem; systémem Unix. Stejně, jako máme možnost znát z jiných prostředí (např. MS Windows), i zde existuje účet privilegovaný a ostatní (uživatelské) účty.

Každý uživatel v prostředí systémů Linux má svůj účet, ten se vyznačuje několika charakteristikami. Nejdůležitějšími jsou: jedinečné číslo účtu, domovský adresář, číslo skupiny, nebo např. heslo. Privilegovaný účet se jmenuje root (kořen) a má vždy číslo 0. Patří rovněž do skupiny 0 (sem patří všechny privilegované účty), a jeho zvláštností je, že na rozdíl od všech ostatních účtů nemá domovský adresář v /home adresáři, ale přímo v kořenu struktury, adresář se jmenuje /root.

Nejspíše jste při instalaci (podobně jako při instalaci MS Windows) byli dotázáni na tvorbu uživatelských účtů, a rovněž i na heslo roota. Po nastartování systému v příslušném režimu (viz následující díly) se před námi objeví v nějaké podobě přihlašovací formulář, kde vyplníme jméno (login) a heslo. Po odeslání těchto informací se již spustí příslušné grafické prostředí (ne vždy každá distribuce obsahuje více grafických rozhraní, pokud už jich ale více má, patrně nabídne jen GNOME či KDE).

Grafické prostředí

Uvnitř komunity linuxových uživatelů čas od času vyplyne na povrch spor o tom, zda je lepší grafické prostředí KDE či GNOME. Obě rozhraní mají své zastánce i odpůrce, a obě jsou v současnosti nad Linuxem výrazně používanější než kterákoliv jiná. Pro tuto chvíli pouze řekněme, že každé rozhraní je postaveno na trochu jiné filozofii, a že každé běží nad jinou základní grafickou knihovnou.

Obě rozhraní budou přiblížena v dalším pokračování seriálu, zde se omezíme pouze na obecný popis toho, co nás může po přihlášení potkat. Následující text se proto může zdát příliš obecně napsaný; je to ale proto, aby byl univerzálně použitelný v obou těchto rozhraních. Ještě poznamenejme, že aplikaci napsanou pro rozhraní KDE lze spustit v GNOME a opačně (v obou případech se však nejprve spustí některé procesy související s knihovnami, které daná aplikace k běhu potřebuje, proto může toto spouštění napříč platformami být náročnější na paměť počítače, a může rovněž trvat delší dobu, než kdybychom aplikaci zaváděli z „domácího“ prostředí).

POZNÁMKA: Velmi často se snáší kritika na nepoužitelnost některých grafických karet v kombinaci se systémem Linux. Pravdou je, že tento problém existuje. Není však způsoben systémem jako takovým, ale tím, do jaké míry podporuje výrobce grafické karty Linux, popř. zda nabízí ovladače své karty také pro Linux. Obecně platí, že v nějaké podobě lze grafickou nástavbu spustit s prakticky jakoukoliv grafickou kartou, nicméně, pakliže pořizujete nový počítač, a přemýšlíte o použití Linuxu coby (doplňkového) operačního systému, problémům předejdete výběrem vhodné grafické karty.

„Syndrom přihlášení“

Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat jednu pozoruhodnou věc. Zatímco zájemcům o Linux, kteří mají zkušenost s MS Windows, se instalace Linuxu velmi libí, po prvním spuštění převládne spíše rozčarování. Ihned po tom, co se přihlásí, a naběhne základní uživatelské rozhraní, zmateně pohybují myší po ploše a přítomných menu, a vlastně nevědí, jak začít.

Toto rozčarování bývá dále ještě prohloubeno tím, že (jak tvrdí zlí jazykové), po nainstalování vždy v systému objevíme nejméně jednu věc (nejčastěji hardware, ale jde např. i o multimediální kodeky), která prostě nefunguje. To samozřejmě není nic zvláštního ani na MS Windows, dokonce naopak, v poslední době trávím mnohem více času instalací ovladačů a utilit pod Win XP, než pod Linuxem.

Problém je v tom, že zatímco u Windows většinou stačí sáhnout po CD od dodavatele HW, spustit instalační program, restartovat a vše již většinou funguje, u Linuxu, kde většinou zatím neumíme ještě ani zkopírovat soubor, instalace není v našich silách.

Osobně jsem se dokonce setkal s lidmi, kteří se rozhodli, po deseti minutách strávených v tomto novém prostředí, k návratu do Windows s tím, že „tam nic nefunguje.“ Na otázku, jak si tento syndrom vysvětlit, nedokáži odpovědět.

Jedinou radu, kterou těmto lidem v tuto chvíli lze udělit, je ta, aby se snažili zformulovat si několik scénářů chovaní („čeho chci dosáhnout?“), které často vykonávají ve Windows (např. stažení pošty, prohlížení www stránek, spuštění mp3 souboru, zeditování nějakého dokumentu, apod.), a pokusit se je zopakovat i zde.

Závěr

Příště si velmi stručně nastíníme co nejvíce těchto jednoduchých scénářů s tím, že poukážeme na příslušné alternativy windowsového softwaru pod Linuxy.