Kdo rozhoduje o nových technologiích?

Vypadá to jako naivní a nejasná otázka, takže nelze očekávat ani jednoznačnou odpověď; záleží přece na okolnostech. Nicméně při dnešní záplavě potenciálních technologií toto rozhodování nemá nikdo snadné: od normalizace, regulace, výroby, provozu, poskytování, až ke koncovému uživateli. Posledně jmenovaný článek je na tom ovšem nejhůř.

Otázka v titulku si přece jen vyžaduje malé upřesnění: kdo rozhoduje o tom, která technologie (globálně) uspěje? Naše čerstvě kapitalistická společnost by asi ihned vyhrkla: trh.

Rozhoduje uživatel?

Ale kdo je to vlastně trh: jsou to výrobci zařízení, provozovatelé sítí, poskytovatelé služeb, nebo koncový uživatel? Asi všichni dohromady, ale tím se rázem dostáváme do potíží. Nejjednodušší je ukázat na spotřebitele. Za poslední léta bychom ale s takovouhle odpovědí – zejména v rychle se rozvíjející oblasti komunikačních technologií – měli být opatrnější.

Uživatel v důsledku o mnohém nerozhoduje, a to z mnoha nejrůznějších důvodů:

·        k uživateli se některé technologie nedostanou vůbec: nikdo je na využitelném trhu nenabízí – rozhodnutí rozhodně nebylo na uživateli a mohlo být na provozovateli (nezapadající podnikatelský model), na regulátorovi (nepovoluje nebo příliš omezuje danou službu), nebo už na výrobci (pro daný region nedodávat danou technologii – důvodů mnoho, ale s globalizací stále méně „embarg“), nebo pro uživatele osobně nejsou (lokálně) dostupné;

·        uživatel některé technologie opomine – záměrně (nelíbí se mu reklama, nebo prostě vývoj jde v pohodě mimo něj), nebo neúmyslně (přehlédne nové možnosti, nemá čas sledovat podrobně vývoj či učit se nové prvky);

·        uživatel na některé technologie nemá – nejsou cenově výhodné nebo dokonce finančně dostupné.

Ve všech výše zmíněných případech, včetně posledně jmenovaného, který je samozřejmě provázán i s mnoha dalšími záležitostmi, lze říci, že uživatel o technologii a jejím úspěchu rozhodně rozhodnout nemohl.

Navíc současný rozvoj mobilních sítí a technologií širokopásmového připojení k internetu se může běžným uživatelům oprávněně jevit jako překotný, protože v množství zkratek a nabídek na trhu se docela jistě ztrácejí. Marketing se často snažil situaci (si) zjednodušit a nové technologie přiblížit uživateli na základě toho, co už (jakž takž) zná: v počátcích bylo Wi-Fi označováno jako bezdrátový ethernet, poté byl zase WiMAX prezentován jako Wi-Fi na steroidech, bezdrátový přístup jako bezdrátové ADSL, takže se možná ještě dočkáme ADSL na steroidech pro optický přístup FTTH (ale až se v našich končinách rozmůže, bude populární jiný pojem, nikoli ADSL).

Jakkoli jsou tyto eufemismy zdánlivě přijatelnější pro běžného uživatele, do celého porozumění zcela zákonitě vnášejí zmatek. Wi-Fi není ethernet, i když mají z určitého nadhledu jistě něco společného, jsou to obě technologie lokální sítě, ale tam podobnost končí. Používají jiná média a i pro přístup k médiu používají jiné metody: CSMA/CD není zdaleka totéž jako CSMA/CA.

Podobně WiMAX by neměl být nějak přespříliš připodobňován k Wi-Fi, s níž má společného zase jen to, že se v obou případech jedná o rádiovou technologii. Jakkoli se Wi-Fi mnohde ujala i jako řešení bezdrátového přístupu k internetu, není to její primární určení, pro to vznikly jiné technologie, z nichž první kandidát se šancí na úspěch, založený na otevřených specifikacích, je právě WiMAX. S nástupem jeho mobilní verze jej zase mnozí připodobňují k mobilním sítím (mobilním provozovatelům, kteří na něj mají zálusk, se možná podaří WiMAX „schovat“ před uživateli a vydávat jej za nedílnou součást samotné mobilní sítě).

A jako by nestačilo množství číselných označení technologií (802.xyz), zkratek (xDSL, FTTx) a nových názvů technologií, marketingové triky neznají mezí. Pro mnohé nové služby se prostě použije označení o stupeň či dva modernější technologie, než o kterou ve skutečnosti jde. Začíná to u výrobců, kteří mnohé výrobky uvádějí na trh s označením specifikace či normy, která ještě není schválená (v současnosti např. 802.11n). Provozovatelé si zase rádi přisadí s technologiemi označenými jako 4G apod. Ve výčtu matoucích názvů i popisů služeb bychom mohli pokračovat, ale tato odbočka zejména pro technicky zaměřené čtenáře je důležitá pro pochopení, že běžný uživatel rozhodně nemá šanci se zasvěceně na trhu orientovat, a tím rozhodovat o kvalitě a výhodnosti té které technologie.

Regulátoři, ustupte do pozadí

Podívejme se proto na jiný rozhodující prvek. O vlivu národních regulátorů na vývoj trhu není pochyb, ani o tom, že jejich (ne)rozhodnutí v mnohém ztěžuje vývoj komunikační infrastruktury a služeb v ovládaném regionu. V Evropě je situace o to složitější, že národní regulační orgány jsou poněkud v závěsu za celo-evropským rozhodováním v těchto otázkách – co a jak se regulovat bude. Minimálně je jim doporučováno, kdy a kde se do regulace pilně pustit a kde naopak polevit nebo - nadále - nedělat nic.

Kupodivu vyslanec evropské komunikační politiky, komisařka Viviane Reding pro informační společnost a média, v této bouřlivé době (např. kvůli přidělování licencí na stále menší podíl kmitočtového spektra) prohlásila následující: regulátoři si mají dát oddech a nechat spotřebitele, aby si sami vybrali platformu pro služby, které opravdu chtějí. Jinými slovy regulátoři nemají prosazovat určité specifikace/normy, které by případně mohly znamenat do budoucna spíš úpadek nebo alespoň zabrzdění rozvoje ekonomiky.

Toto prohlášení sice při prvním poslechu zní uším příjemně, ale z výše uvedených příčin (neoprávněně příliš zodpovědnosti kladeno na bedra spotřebitele) mnoho optimismu neskýtá. Ve skutečnosti se ani paní komisařka nedomnívá, že to budou koncoví uživatelé, kteří budou rozhodovat o tom, která technologie se ujme a která nikoli. Budou to spíše poskytovatelé, na nichž je vytvořit takové podnikatelské modely, které by měly přitáhnout uživatele k jejich službám. Jako příklad se v Evropě v této souvislosti vždy rádo uvádí GSM, tedy mobilní technologie vytvořená na půdě evropské normalizace (ETSI), která udělala díru do světa. Tehdy moc variant pro mobilní komunikaci opravdu nebylo, ale dnes jich je již celá přehršel. Takže rozhodování se neomezuje na: jít či nejít do toho, ale do čeho vlastně. Pro vlády, resp. regulátory, není schůdné vybrat tu po všech stránkách nejlepší technologii do budoucna.

Evropské prohlášení v Hong Kongu

Tato slova paní komisařky byla pronesena mimo půdu EU, na světovém foru ITU Telecom World 2006 pořádaném poprvé v Asii (v Hong Kongu). Neodpustím si vsuvku k této mamutí akci, která se pod záštitou ITU koná od roku 1971 každých několik let (1995, 1999, 2003), ale dosud pouze v Ženevě. Sice se v mezičase pořádaly specializované akce ITU Telecom Asia, America atd., ale toto celosvětové forum bylo vždy pořádáno v sídelním městě ITU. Zhruba týdenní akce zahrnuje tradičně konferenci (skutečně odbornou, nikoli marketingovou, ani příliš osvětovou) s mnoha paralelními specializovanými sekcemi pokrývajícími prakticky vše, co se v telekomunikacích nového děje.

Hlavním tahákem pro návštěvníky je ovšem výstava, která již mnoha zajímavostmi (především z hlediska velikosti) vstoupila do historie. Zatímco v minulé dekádě ještě nebyl tak znát úpadek sektoru a snižování výdajů na tyto akce, v novém tisíciletí je to (vedle nových možností internetu a menší potřeby se jednou za dlouhý čas fyzicky někde koncentrovaně prezentovat) již patrné. Snížil se výrazně nejen počet vystavovatelů a zmenšila se i jejich přítomnost na výstavě, ale především se snížil počet návštěvníků: od roku 1995 o nějakých 150 tisíc méně. Měla jsem osobně možnost navštívit ITU Telecom World v dobách jeho doznívající slávy, v roce 1995 velkolepou výstavu (přes 1000 vystavovatelů) i konferenci, o čtyři roky později již jen letmo mírně zmenšenou výstavu. Z cvičných důvodů je asi čas od času dobré nějakou takovou akci podstoupit, ale za sebe mohu zodpovědně říci… již nikdy více (ani doma, ani v cizině).

Regulátoři, buďte pružní ve správě spektra

Zpět k prohlášení paní komisařky. Pro regulátory má další dobrou zprávu, nebudou úplně bez práce, protože se mají starat o implementaci právního řádu pro zamezení porušování patentových práv. Mimochodem ohledně patentů v EU je v posledních letech hodně povyku, touto problematikou se zabývá kde kdo, ale východisko není na dohled. Na jedné straně je žádoucí, aby se patentová politika natolik zprůhlednila a zjednodušila a stala se srozumitelná a dostupná po finanční stránce i pro malé podniky, které by se tak bez obav mohly věnovat projektům výzkumu, vývoje a inovací. Na druhé straně zatím neexistuje řešení na úrovni celé Unie: o evropském patentu si zatím můžeme nechat jen zdát. Nový patentový systém by totiž měl být lepší, pokud možno tedy levnější a spolehlivější, než jsou stávající řešení. Další možností zlepšení situace kolem patentů jsou dvě navrhované (a některými zeměmi blokované) iniciativy European Patent Office (EPO): jedna se týká snížení jazykové zátěže (Londýnský protokol) a druhá pak zjednodušení vymáhání dodržování patentového práva (European Patent Litigation Agreement).

A ještě jeden úkol zůstane regulaci. I nadále budou regulátoři zodpovědní za přidělování rádiového spektra, ale mělo by dojít k zásadnímu přehodnocení v této oblasti, aby se plně využila tzv. digitální dividenda v souvislosti s naplánovaným ukončením analogového televizního vysílání. Uvolnění spektra tímto způsobem je zcela jedinečná příležitost, takže se volá po maximální pružnosti na straně regulátorů. Co na uvolněné místo ve spektru může přijít? Z úst paní komisařky zazněly celkem oprávněné příklady technologií, které se zdají tržně zajímavé, ale jsou právě blokovány nedostupností potřebných kmitočtových pásem: mobilní TV (DVB-H), či WiMAX.

Co si z prohlášení evropské komisařky lze odnést: přiznání, že dosavadní bariéry v oblasti nedostatečně pružné regulace jsou byrokratického, nikoli technického ražení, a že je na vládách, aby to daly do pořádku…

14. 12. 2006

Autor: Ing. Rita Pužmanová, CSc., MBA