Rychlý internet – jaká je skutečnost?

Pokud má někdo pocit, že jen české firmy vylepšují u nabídky rychlého připojení k internetu skutečnost, mýlí se, situace ve Spojených státech není o mnoho lepší.

Nabídka je už delší dobu nepřehledná, firmy se předhánějí ve vychvalování vlastní nabídky a používají halasné titulky jako „100x rychlejší než modem“ nebo „bleskový broadband“. Příslovečné čertovo kopýtko se většinou skrývá v houštině drobně tištěného textu, který většina zákazníků nečte. V bohatě osídlených oblastech Ameriky je dnes řada firem nabízejících připojení k internetu, navíc každá nabízí hned celou řadu možností. Začíná být ale nepříjemně složité zjistit, která nabídka je nejvýhodnější a která slibuje víc, než opravdu dokáže.

Situaci dále komplikuje stále častější propojování služeb, kdy k broadbandu dostaneme třeba televizní programy nebo telefonní připojení, takže vypočítat cenu samotného internetového připojení začíná být téměř nemožné. Navíc se používá poněkud ošemetný jazyk, s termíny jako „rychlost připojení až“, což ve většině případů znamená něco mezi zbožným přáním a ideálními podmínkami dosažitelnými spíše v laboratoři nežli v reálné situaci, v nejlepším případě třeba tehdy, když je uživatel DSL velmi blízko centrále poskytovatele.

Poskytovatelé se samozřejmě brání a tvrdí, že používání termínu „rychlost až“ není žádný podfuk, protože k této rychlosti může v některých případech skutečně dojít. Verizon zase tvrdí, že se jedná o pouhé porovnání, neboť ve chvíli, kdy se skutečně připojíme k internetu, se stejně bude každá stránka stahovat jinou rychlostí.

Situací, které ovlivňují skutečnou rychlost připojení, je více než dost, od vzdálenosti k centrále až po to, kolik lidí z okolí se ve stejnou chvíli připojí. Dalšími důvody může být otevření příliš populárních stránek nebo málo výkonné počítače. Studie časopisu PC Magazine z minulého léta ukázala, že z 12 000 sledovaných uživatelů dosáhla převážná většina pouze necelou polovinu slibované rychlosti připojení.

Debatu komplikuje také to, že většina uživatelů slibované rychlosti vlastně ani nepotřebuje. Společnosti se ale předhánějí v budování nových sítí slibujících stále vyšší rychlosti, pochopitelně za stále vyšší ceny. Příkladem budiž opět Verizon, nabízející svůj systém FIOS, který má tři rychlosti – 5, 15 a 30 Mbit/s za 34,95, 44,95 a 179,95 dolarů měsíčně. V oblasti New Yorku se dokonce jedná o rychlosti 10, 20 a 50 Mbit/s. Ostatní poskytovatelé se snaží podobně zvyšovat rychlosti připojení, i když o 50 Mbit/s se jim zatím může pouze zdát. Jelikož se v tom zákazníci stále méně vyznají, začínají se orientovat méně podle marketingových snah firem a spíše podle toho, co jim řeknou kamarádi a známí, kteří mají s daným poskytovatelem smlouvu.

I tak ale nejsou Spojené státy rozhodně na špičce rozvinutých zemí, a to jak v rychlosti, tak i v ceně. Tam, kde se do rozvoje broadbandu zapojily vlády (Japonsko, Jižní Korea, Tchajwan, Švédsko a Island), jsou ceny výrazně nižší.

22. 12. 2006

Autor: Václav Větvička