SMSky nešly z budky posílat, synku, fakt ne

„A, tati, jak jste vlastně žili bez mobilu? Bez počítače? A bez internetu?!“ Zvláštní. Šlo to. Co ti na to mám říct?

Někdy si připadám jako stařec. Nostalgický stařec. Pryč jsou doby, kdy se v Praze dalo jít na boršč do Arbatu. Už nejde postát na stojáka v Koruně na Václaváku. Zajít do rybí restaurace v pasáži nyní Jiří Grossmana. A v Brně to samé – kam zmizela rádoby gotická Černohorská pivnice? Kam zmizel ten plácek u hradeb, kde dnes stojí skleněná budova Dopravního podniku? A nebo v Ostravě, kam zmizela oblíbená rybí jídelna Neptun, co je z kina Dukla v Porubě? 

A teď se navíc ozve syn s takovými pitomými otázkami. Jak jsme žili bez mobilu? Možná, že klidněji. Jel jsem v tramvaji a nemusel mít strach, že mi ten přístroj zazvoní na celý vůz a já jak hlupák budu odpovídat na profláklou otázku: „Kde jsi?“ ono ještě profláklejší: „V tramvaji.“ A pak třeba rozebírat stav hemoroidů souseda, jak je to hezky k vidění ve filmu Jak básníci neztrácejí naději. 

Nebo jsem měl s někým sraz, a buď dotyčný, nebo já jsme měli zpoždění. Představ si, synku, že jsme si nemohli napsat SMSku nebo si zavolat, aby dotyčný věděl. Proto se dávala lhůta patnácti minut, pak čekající pokrčil rameny a šel jinam, nejčastěji využít kulturně volný čas v blízké hospůdce nebo kafírně. Když se pak oba potkali, tak alespoň měli hned na úvod zajímavé téma: Proč jsem měl posledně zpoždění. Ale jak takové čekání mělo oproti dnešku dramatický náboj! Člověk si vymýšlel, co se druhému mohlo stát – zácpa (ať dopravní, nebo ta druhá), přistání mimozemšťanů, setkání s dávnou láskou... – a posléze konfrontovat teorie se skutečností (pokud se k ní ten, co se zpozdil, přiznal). 

Existovaly domácnosti, kde vlastnili jedinou telefonní linku na celý činžák a všichni si k nim chodili zavolat. Telefonní budky nestály na každém rohu, a když už se podařilo nějakou objevit, většinou nepatřila mezi ty funkční. Ano ano, už tehdy vládl vandalismus a sem tam mincíchtiví bezdomovci. Ale o co větší radost pak člověk měl, když fungující budku našel! 

Večer jsme se sice sešli u televize, ale protože běžel vlastně jen jeden program, teprve posléze i druhý, avšak oba „veřejnoprávní“, stalo se často, že jsme si udělali černou hodinku. Ne, nemá to nic společného ani s Black Sabbath, ani s pohřebnictvím. To se prostě sedělo kolem stolu v kuchyni, dali jsme si kávu, vínečko nebo jiný drink, zakusovali nějaké drobnosti jako sušenky či okurčičky, a povídali si.  

Cože? No, povídat si jako jeden s druhým. Ne, ne přes mobil. Tváří v tvář. No ano, synku, seděli jsme proti sobě – ale néé, neměli jsme webovou kameru! – prostě naživo, a jeden třeba řekl: „Tak mladá Houžvičková je v tom.“ A druhý: „Kdoví, s kým děcko má.“ A potom jsme rozvíjeli nepodstatné a neopodstatněné teorie, abychom posléze přešli na jiná témata, na politiku, sport, problémy s kotlem, se zahrádkou, a pak jsme se rozešli každý po svém. Jaký to mělo smysl?! No já nevím, ale bylo to fajn a příjemné. Taková pohodička. Ne, nekouřili jsme jointy. Ano, a přesto byla pohodička. Vím, že ti to přijde divné, synku. 

Ani internet tenkrát nebyl, v podstatě ani počítače. Ne, nehráli jsme Dooma, ani Sim City, natož NHL... Ne, nechatovali jsme. Ne, nekoukali jsme na porno stránky, měli jsme jen jeden ze západního Německa propašovaný časopis. Ani jsme neměli ICQ, ani Skype, ani Messenger. Ne, nekoukali jsme na DVD, vždyť to je teprve pár let, co výkřikem techniky byly VHSky. Takové ty neforemné černé hranaté krabičky s hnědou páskou, ano. 

Jak my jsme tehdy vlastně žili? Klidněji, neuspěchaněji? Bez hysterického smskování a telefonování příbuzným do tramvaje kvůli prkotinám? Jak jsme vůbec zvládli jet v té tramvaji a nemít dlouhý telefonát s kamarádkou? No ano, četli jsme si knihy, ale kdo dnes zná knihy, prosím vás? Synek správně podotýká, že možná myslím e-text v palmu nebo nějaký jiný e-book softík. 

Jak jsme se bavili o víkendech? A po večerech? Chodili jsme na procházky? Jezdili víc na výlety? Šli se jen tak projít po městě a pak zašli na kafíčko?  

Nejhorší na tom pomyšlení pro mne je, že to přece není tak dlouhá doba. Co je 15 let? A ostatně, mobilní telefony v podobě, jak ji známe dnes, mají tak osm let (Předtím se, synku, tahali podnikatelé s těžkými kufříky, v nichž měli spíše jakousi přenosnou radiostanici, někteří pak používali dokonce pager!), DVD tři roky, internet se více začal používat před desíti lety... Foťák a MP3 přehrávač v mobilu jsou výmysly dva tři roky staré (počítáme-li masovější rozšíření).  

Jak jsme tedy žili v té době před nějakými deseti lety? Jak vy jste žili? A byli jsme šťastnější tehdy, nebo nyní?

9. 12. 2006

Autor: Jan Lipšanský