O kvíkání myšákem a seniorech vůbec

Minule jsem psal o svých rodičích, kteří žijí jako virtuální mrtvoly. Jenže pod článkem se objevovaly i vaše příběhy o dědečcích, kteří chtějí internet, i když nevědí, co to je, ale když se o něm všude pořád mluví... Je to zvláštní, staří lidé občas dostanou chuť dělat něco, co byste do nich neřekli.

Je to tak. Nuda je děsivá, a když už jste v důchodu (a nebydlíte zrovna na vesnici), můžete buď objíždět supermarkety a hledat nejlevnější rohlík, nebo začít zkoumat něco, co jste ještě nikdy nezkoumali. A internet je pro důchodce ve většině případech něco skutečně nadpřirozeného. Na tom není nic nepochopitelného, protože ještě já jako dítě jsem si něco takového neuměl představit. A žijí s námi lidé, kteří se narodili před osmdesáti i více lety. Přitom někteří z nich by tím, jak jsou skutečně mladí, strčili do kapsy leckteré třicetileté.

Když se o nich dozvíte, je to vždy ohromující a vlastně okouzlující. Známí pořídili počítač babičce, která také zatoužila po surfování. Nejzábavnější byly její počátky, ve kterých měla trochu problémy s ovládáním kurzoru myši - tak nějak na to neviděla. Když si svojí vnučce do telefonu stěžovala, že musí přijet a znovu jí ukázat to kvíkání, vnučka nějak netušila, o co že to jde. „No kvíkání myšákem!“ nedala se zmást čupr babička. Pochopitelně že šlo o klikaní, ale ta nechtěná hříčka, kterou babička použila, se docela ujala a od té doby se v celé jejich rodině nekliká. Kvíkají. Myšákem. A já vlastně taky. Možná byste to měli zkusit, on takový dvojkvík má svoje kouzlo. Kvíkání je bezva!

Nemohu zde opomenout svého pana profesora zpěvu. Je to bývalý sólista Národního divadla a je mu pětaosmdesát. A internet? Ten je pro něj „obrovský“! Žije v pražském činžovním domě na Praze 5 a jen díky němu mám jakous takous představu, jak se to tu má s providery, protože pan profesor to má doslova a do písmene „vošéfovaný“.

„Už zase nám na střechu montovali nějakou anténu! Teď nám to prý bude chodit rychleji, a když budu chtít to nejpomalejší, budu mít internet zadarmo, Richarde!“ A pak to můžeme rozebírat do alelujá, pan profesor je v obraze, jeho heslo je pomalu, ale jistě. Nic mu neuteče, má internet, na kterém všechno dohoní.

Jenže! Znáte určitě všichni takový ten pocit, když vám síť spadne a vy najednou cítíte, jak vám mezi prsty unikají všechny ty informace, všechny ty pracovní i soukromé schůzky, které byste si určitě domluvili během té hodiny, kdy internet nejde? Tu hrůzu z odstřižení od informací? Syndrom zcela moderní a rozhodně takový, že byste jej neočekávali u někoho, komu je osmdesát pět.

A přece jsem to zažil. Přijdu si takhle jako každý týden na hodinu a ve dveřích stojí nervózní pan profesor. „Člověče, Richarde, mně nejede internet.“ Takhle vyhozeného z rovnováhy jsem ho snad ještě nikdy neviděl. Měl v očích takový ten horečnatý svit, jako mají vaše děti, když ji seberete možnost sedět u počítače. Skoro jsem se o něj začal bát. Ukázalo se, že je to horší, než jsem si myslel, jejich provider zkrachoval.

Ten měsíc, než se podařilo obnovit spojení s vnějším světem byl tehdy dlouhý. Pan profesor se nudil a spílal poskytovatelům, kdykoli jsem byl přítomen. Dokonce uvažoval o znovuzavedení pevné linky, kterou úspěšně zrušil pár týdnů předtím. Jen aby se zase mohl dívat na svět skrz okno monitoru. Naštěstí se pokrytí dostavilo. A zase zadarmo a pan profesor se zase usmívá.

Takže teď sám nevím, co si o tom všem myslet (já už si poslední dobou raději ale nemyslím nic o ničem). Na stranu jednu je fajn, že staří lidé mohou mít svůj internet a zjistit si na něm všechno, co potřebují, ale vidět na jejich tvářích podobné abstinenční příznaky jako znám od sebe... U lidí, které obdivuji za jejich vyrovnanost a klid, u těch, kteří jsou mi  příkladem toho, že se nemá spěchat... Tak to je znepokojující. A proto učte kvíkat babičky a dědečky myšákem a mějte radost z toho, že jsou moderní, určitě jim to přinese hodně dobrého. Jen vy přijdete o něco z toho, co to je mít „pravé“ dědečky a babičky.

2. 12. 2006

Autor: Richard Klíčník