Úvod do Linuxu pro uživatele internetu (2): Instalace

V dnešním dílu se zaměříme na první část problematiky instalace systému Linux. Povíme si něco o prvních instalačních krocích a podrobněji se budeme věnovat možnostem rozdělování disku.

Jedním z mýtů kolem Linuxu je to tvrzení, že jeho instalace je složitá a tudíž nezvládnutelná pro běžného uživatele. Tento fakt možná platil před několika lety, ale dnes je již situace odlišná. Z vlastní zkušenosti vím, že tento fakt je dodnes relativně rozšířen a brání zájemcům o Linux podniknout ten první důležitý krok. 

Vzhledem k tomu, že u každé distribuce je instalační procedura odlišná, pokusíme se zde projít jakýsi obecný model. Většina instalačních procedur začíná nabootováním z instalačního média (CD, DVD). Pakliže má váš PC dostatečný výkon, je možno spustit instalaci v grafickém režimu (k dispozici by měla být i textová verze instalace). Např. novinkou v Ubuntu distribuci je možnost nabootovat live distribuci a na jejím pozadí pak spustit i instalační proces.  

Krok první 

Prvním krokem obvykle bývá výběr jazyka, prostředí a časové zóny a odsouhlasení licence. Téměř pravidlem je dnes již perfektní podpora češtiny, která je pro mnoho českých uživatelů nezbytnou podmínkou. S češtinou se mohou vyskytnout problémy v některých live distribucích, ale ani to by nemělo být pravidlem.  

Některé distribuce umožňují i zvolit, zda jde o opravu systému, či novou distribuci. Někde (např. SuSE) umožňuje již v této fázi přidat k instalačním zdrojům (což je v tuto chvíli vložené médium) i další zdroje, tedy např. síťové. Výhodou tohoto přístupu je možnost instalovat novější verze jednotlivých programů a knihoven, než těch, které jsou přítomny na našem fyzickém médiu. 

Dále bývá uživatel dotazován, zda chce používat grafické prostředí (jak bylo uvedeno v minulém díle, grafika je pouze nástavbou systému, např. při serverových řešeních bývá často pravidlem grafické rozhraní neinstalovat), popř. také které grafické prostředí chce používat.  

Grafika, ale... 

V současnosti existují dvě hlavní grafická prostředí, KDE (náhledy zde) a GNOME (zde). O obou se zmíníme v některém z dalších dílů, zde pouze uvedeme, že každé z nich má jisté přednosti a linuxoví uživatelé bývají často velmi vyhraněni v názoru, které prostředí používat, a nezřídka dochází na internetových fórech k vášnivým diskusím. 

V tomto kroku je korektní poznamenat, že tzv. window managerů pro Linux existuje mnoho, každý z nich je konstruován pro jiný typ užití. Např. Blackbox, potažmo z něj vycházející velmi oblíbený a skvěle skinovatelný Fluxbox (náhledy je možno vidět zde, za povšimnutí stojí např. tento či tento) je zcela minimalistické rozhraní startující často během jediné vteřiny s tím, že veškeré ostatní knihovny se inicializují až při vyvolání aplikace, která je potřebuje.  

Dalším důležitým krokem je rozdělení disku. Tento krok je snad opravdu jediný, který vyžaduje vyšší nároky na uživatele. Oproti systému Windows totiž na rozdělení disku pro Linux velmi záleží – je klíčové pro otázku výkonu celého systému.  Na druhou stranu, pakliže se této fázi budeme dostatečně věnovat, přinese nám výhody, kterých bychom v MS Windows patrně nedosáhli. Z toho důvodu se nyní zastavíme u toho, jakým způsobem Linux pracuje s adresářovou strukturou. 

Adresářová struktura 

Systém Windows chápe každé nové připojené zařízení sloužící k ukládání dat jako „disk“. Tento se poté objeví úplně nahoře ve struktuře jako zařízení s názvem a písmenkem (typicky „A“ pro disketu, „C“ pro výchozí pevný disk atp.). Disky mohou být různých typů, od substitučních (které pouze přesměrují do některého adresáře – příkaz subst), přes virtuální CD ROM mechaniky (např. oblíbené Daemon tools), připojené USB zařízení, až po síťové disky. 

Linux (či obecně unixové systémy) mají filozofii práce s těmito zařízeními odlišnou. Adresářová struktura je jen jedna, výchozím bodem je kořenový adresář značený lomítkem - / . V tomto adresáři se nacházejí podadresáře, např. /home pro uživatelské účty, /etc pro nastavení systému a mnoho dalších. Každé zařízení či jiný svazek, stejně jako síťový disk, iso obraz, usb zařízení a všechna ostatní lze jednoduše propojit s nějakým podadresářem v systému. Obsahem tohoto adresáře je pak obsah celého připojeného disku.  

Tyto přípojné body se samozřejmě dají jednoduše měnit, přeorganizovávat apod. Lze tedy např. nařídit systému či aplikaci, aby prováděla zálohu do některého adresáře, k tomuto adresáři připojit např. USB disk a po čase jej pouze nahradit odkazem na síťový disk bez nutnosti změny nastavení této aplikace – pro ni se nic nezmění. 

Linux defaultně potřebuje nejméně 2 oddíly na disku počítače. Do jednoho se nahraje celý systém a druhý je speciálně zformátován jako odkládací prostor virtuální paměti, obdobou ve Windows je typicky soubor C:pagefile.sys (nutno podotknout, že teoreticky lze systém provozovat i bez virtuální paměti). 

Doporučováno je ale vytvořit oddíly nejméně 3, přičemž ten třetí se připojí do adresáře /home (viz výše). Výhodou tohoto řešení je skutečnost, že např. při přeinstalaci systému se tento oddíl nezformátuje, ale při nové instalaci se znovu připojí právě do bodu /home a tudíž veškerá uživatelská nastavení zůstanou zachována (tedy i historie prohlížených stránek, poloha ikonek na pracovní ploše či naposledy otevírané dokumenty). Pokud je správce dostatečně šikovný, pak v pondělí nikdo nepozná, že systém byl během víkendu přeinstalován. 

Závěr 

V příštím díle dokončíme rozdělení disku, podíváme se na zbytek instalačních nastavení a pokusíme se systém poprvé spustit. Podíváme se také na to, jak zařídit, aby na počítači mohl existovat jak Linux, tak Windows.

13. 11. 2006

Autor: