O virtuálních mrtvolách

Moje maminka o sobě tvrdí, že je virtuální mrtvola. Označení je to naprosto kouzelné, ale jak ho chápat? Maminka je ročník 1945 a zatímco pro mě je internet denním chlebem, ona to tak jasně nevidí, ani nevnímá. Naopak. Internet je pro ni vlastně nepřítelem.

Když před deseti lety počítače začínaly, postavili maminku k jednomu z nich a řekli jí, že jí to ulehčí a zrychlí práci. Do té doby jsem ji neslyšel mluvit sprostě a nikdy potom už taky ne. V podstatě jí nikdo nic nevysvětlil – hodili ji do studené vody a mysleli, že se naučí plavat. Počítače ve zdravotnictví, to je téma na celý jeden další fejeton, ale jí to rozhodně vtipné nepřišlo. Místo toho, aby začala plavat, jen polykala další a další vodu. Viry, zakousnuté počítače, modré smrti, nikdo jí navíc nevysvětlil, o co to tady jde, natož k čemu slouží ty další klávesy! To vše ji utvrzovalo v tom, že tady není něco v pořádku.  

Mobilní telefon pak odmítla, kdykoli jsem se zeptal, jestli jej nechce. Nene, ona je přece virtuální mrtvola! A začala na to být dokonce hrdá, a i když je schopna přijmout či odeslat email, je to vždy doprovázeno dlouhým lamentováním o tom, aby jí už dali všichni pokoj. Navíc má počítač jen v práci, kam chodí jako důchodkyně jednou týdně, takže je celému tomuto šílenství vystavována jen nepatrně a maximálně jí to vyhovuje. Vyzrála na všechny, technologie jsou jí ukradené. Jak by řekla kněžna Zaháňská: „Šťastná to žena!“ 

To otec je jiný kujón. Ač je stejný ročník jako máti, blízkým setkáním třetího druhu s technologiemi se nevyhýbá. V kanceláři například měli počítač a on ho uměl zapnout. S tím si jako svářečský technolog vystačil, a tak počítač zapínal, dokud se jim nespálil monitor (měli tam takový hezký, čtrnáctipalcový). Od té doby počítač k životu nepotřeboval (až na okamžiky, kdy potřebuje vytisknout pozvánky na svoje narozeniny, které pochopitelně musí být doplněny obrázky z clip artu. Na to má ale kamarády, kteří mu do pozvánky ještě vymyslí nějaké štěpné veršíky.) Jak říkám – kujón a vyzrál na to. 

Pak jsem mu také pořídil mobilní telefon. Slovo mobilní si podle mě vykládá tak, že je to telefon, který se dá nechat ležet na jakémkoli místě. To, že se má nosit, už sice párkrát slyšel (i ode mě), ale nevěří tomu (poznám to podle jeho úsměvu).  

Už jsem se poučil a vím, že v práci ho nenosí, aby ho nerozbil, doma ho taky nenosí, protože je doma a všichni to vědí, tak ať mu zavolají na pevnou nebo za ním přijdou! Když mu tedy chci volat na mobil (máme jakési výhodné partnerské linky), musím mu volat v době, kdy jede z práce. Jenže to řídí a zase to nevezme.  

Moc hezké je také jeho operování se službami SMS. Už se naučil, že když se mu zjeví obálka, má zprávu. Pak už je to snadné, dojde za někým z mladších kolegů, který má ještě oči v pořádku, a nechá si ji přečíst. Když uzná za vhodné, nechá mladšího kolegu vyťukat odpověď. Když ne, možná zavolá. Pokud se mu ovšem zase „úplně samo“ nesmazalo to číslo... 

O takových těch věcech, že je schopen spustit na telefonu služby, které by přístroj snad ani neměl mít, se už nemá cenu zmiňovat. „Pocem, co je, prosim tě, tohle?“ Ano ano, oblíbená věta. Vím, že mne čeká povyražení a jdu. Jak přes zamknutou klávesnici zapne během těch pěti minut denně, co s telefonem manipuluje, aktivuje bluetooth, čas od času GPRS a jindy úplně neuvěřitelné věci, vážně netuším. Místy mám pocit, že mu v telefonu bydlí malý trpaslíček a ten vymýšlí po čem nic. Prostě s jeho telefonem se pořád něco děje. 

A není sám. Nemohu tu nezmínit svoji tetu, která mobilní telefon používá už dlouhá léta. Měla ještě ten kufříkový. Jenže skončila v dobách, kdy se z telefonu dalo pouze telefonovat. Nic jiného přece nepotřebuje! A má skoro pravdu.  

Nezatěžuje si hlavu takovými věcmi jako je hlasová schránka – prostě vzkaz vyzvednout neumí a její zrušení by možná také považovala za nějakou černou magii. SMS? Co myslíte? Nemá mladší kolegyně a i tak je jí jedno, co kdo píše. Když něco chce, tak ať přece krucinál zavolá, že? 

Také se mi na ní líbilo, podle čeho si vždy vybírá svůj nový telefon (a to je rozhodně častěji než třeba u mě). Měl by být červený. Nebo by měl mít aspoň nějaký červený doplněk. Velká písmena řešit nemusí, zjistil jsem dokonce, že nepoužívá ani telefonní seznam v telefonu, protože by musela číst návod, jak se tam čísla ukládají. Ona je má v papírovém diáři a tam je najde vždy, i když telefon chcípne, protože ho zapomněla nakrmit. 

Zkrátka a dobře, u nás v rodině se nenudím. Zase jsem díky virtuálním mrtvolám ušetřen takovým těm dvacetiminutovým telefonátům, kdy vysvětlujete svým milovaným rodičům, že ty fotky z vaší dovolené, které mají na CD, stačí vložit do mechaniky a rozkliknout. To musíte znát... Že neznáte? Tak nevadí, o klikání a kvíkání si napíšeme příště. 

A co se týče mých mrtvol... Mám z nich dva pocity. Ten první je závist. Oni ty znalosti k životu skutečně nepotřebují. Obešli se bez nich naprostou většinu života a obejdou se bez nich i po jeho zbytek. Oni budou pořád čekat na pevné lince, až jim zavolám, zatím co já budu trnout hrůzou a děsem, abych nepromeškal nějaký důležitý upgrade svého soft i hardwaru, abych nezůstal někde viset. A to je ten druhý pocit. Kdy se dostanu já do jejich pozice? Zažiju sám okamžik, kdy se změní můj svět ve svět mých dětí, kterému nebudu prakticky rozumět? Všechno je rychlejší. Dá se předpokládat, že ano. Té chvíle se děsím. A taky se na ni těším. Já pak budu taky mrtvola (třeba nano-mrtvola?) a budu rozesmívat svoje potomstvo svou nepružností.

A co vy? Jak to máte doma vy? Máte aspoň jednu virtuální mrtvolu?

11. 11. 2006

Autor: Richard Klíčník