Problémy vesnického chtivce internetu

Přestože žiju v Praze, vlastně Práglu, jezdím sem tam za rodiči do Brna. Vlastně kousek za Brno, do jedné malé vesničky. A stejně tak i tyto prázdniny.

Vyfasoval jsem skoro čtyřletého syna a ve čtvrtek jsme vyrazili. Den předtím jsem vyřídil poslední e-maily a doufal, že v Brně bude možnost internetových kafíren. Což o to, byla, dokonce město poskytuje na jedné z hlavních tříd internet zdarma, sice jen na deset minut, ale i tak.

Jenže pak jsme dojeli do oné vesničky. Není od Brna příliš daleko, přes kopec je to pak jen čtyři kilometry do Šlapanic, ale když jsem se pídil po internetu, zatrnulo mi. Celou dobu budu bez něj a nevyřídím nic nutného a spěchajícího (i když si zase na druhé straně alespoň - snad - odpočinu, nakolik se dá odpočinout se skoro čtyřletým klukem).

Pravda, kamarád mi řekl, že možná v místní knihovně připojení pro veřejnost je. Ale kdy mají otevřeno a zda je tato nabídka platná, se dozvím v místním zpravodaji. Tudíž jsem se jal shánět vesnický zpravodaj, jenže jsem nevěděl, které číslo, takže pátrání trvalo déle. Ale přece jen se podařilo, našel jsem i požadovanou stránku, a tam stálo – internet v knihovně je pro veřejnost pouze v úterý od dvou do čtyř odpoledne.

To přece není možné, za vesnicí pomaličku roste satelitní sídliště zbohatlíků z Brna (teda ze štatlu) a z okolí, něco tady přece musí být.

Soused mi pak popovídal svůj příběh – České radiokomunikace i v této vesničce rozšířily svou reklamu s možností připojení k internetu a za docela slušné ceny. Tudíž je oslovil. Zpočátku se zdálo vypadat vše v pořádku – přijel technik, změřil dosah, zda sem vůbec lze signál dovést, jaké je stínění, vše opět v pořádku – a odjel. Dva měsíce se nic nedělo a soused se rozhodl na Radiokomunikace zavolat. Nejprve jeho objednávku nemohli najít. Pak ji našli, ale sdělili mu, že ji ještě musí projednat. Když se už nakonec dostavil osobně třetí měsíc tomu, řekli mu, že je mimo dosah signálu. Co tedy přesně měřil technik, nebylo jisté.

„A co ADSL?“ říkám. „Jo, to jsem také zkoušel, jestli síť tady u nás je na to připravená. Využil jsem formulář na stránkách Českého Telecomu, a objevilo se, že ne.“

Další kamarád mi povykládal jinou story – nějaký maník z Pozořic, další vesnice přes kopec, nabízí Wi-Fi. Ale bez jakékoliv záruky. A podle toho provoz vypadá. Buď internet jde, nebo nejde, a když mu zavolá, že nejde, borec se div nenaštve, co by za měsíční paušál sedm stovek chtěl?

Ani třetí kamoš neměl optimistické povídání – je tu ve vesnici ještě další nabídka, nějaká firma nabízí bezdrát. Jenže – je nutno zaplatit dva tisíce za modem (ne, nejde o vratnou zálohu, musíš si ho, chlapče, koupit), měsíční paušál je osm stovek, a samozřejmě je nutné zaplatit na dva roky dopředu a podepsat v tom znění i smlouvu. Při tak výhodných nabídkách jsem se ani nedivil, že kamarád s díky odmítl.

Celá ta věc má ale přece jen snad happy endovou dohru – já si pro jistotu nahrál do mobilu Jimma a Operu Mini, a když jsem odjížděl, vyzkoušel můj kamarád v Brně z práce opět stránky Českého Telecomu, a jako velkou novinku mi s nadšením v oku sdělil, že linky ve vesnici jsou již na ADSL připravené! Teď jen vybrat tu správnou firmu, a bude to, bude internet i zde!

I když – chudák asi netuší, že než vybere tu nejlepší firmu, asi se pěkně zapotí.

28. 8. 2006

Autor: Jan Lipšanský