E-schíza

Nedávno spadl Seznamu server, co na něm běhá e-mail. To není žádné žalování, většina z nás to ví. Není to konec konců ani bůhvíjaká ostuda. Jindy spadly zase jiné servery, nehledě na to, že server prostě někdy spadnout musí. Komu nespadl server, není chlap!

Jakkoli jsem měl pro situaci pochopení, nějaký soukromý e-mailový účet jsem prostě potřeboval. Založil jsem si tedy obratem schránku u nejmenované konkurence. Bohužel Centrum už tuhle službu taky nabízí nějaký ten pátek, takže moje jméno ve všech modifikacích bylo obsazené. Potěšilo mě sice, že je nás na světě tolik, na druhou stranou jsem nemohl nevidět stinné stránky téhle populační exploze. Jednak každý Kukal navíc znásobí hněv účastníků diskusí ke článkům, jednak už patrně nikdy nebudu mít schránku.

Chorobně totiž zapomínám. Uvést v adrese svého e-mailu jméno s nějakým pořadovým číslem je sice příjemně jednoduché řešení, pro mě je to ale totéž, jako opsat před zavináč druhou kapitolu z Bagavaghíty. Nikdy už si na něj nevzpomenu.

Když už to vypadalo, že začnu chovat poštovní holuby, napadla mě spásná myšlenka. Vzpomněl jsem si na posměšnou školní přezdívku, jíž jsem tolikrát proklel. Jak mi byla nyní dobrá! Podle očekávání byla volná, a já měl konečně zase soukromý účet. Hned jsem si z něj odeslal testovací e-mail do práce, pak na rodinnou adresu, co používáme v domácím Outlooku, a nakonec ještě na starou schránku na Seznamu pro případ, že by to Ivo ještě někdy rozchodil. Existenci své nové schránky jsem pak udržel v paměti ještě plných sedm minut.

Druhý den, ledva jsem posnídal dva lecitiny a vykouřil svůj každodenní svitek listů z Ginga, jsem se odebral do práce. V lehkém oparu vůně první kávy jsem se jal zasluhovat si plat. V Outlooku bylo pár pracovních e-mailů, nějaké fotky od kolegy, co v dospělém věku propadl kouzlu anatomie – a zmatený e-mail od nějakého chudáka s naprosto pitomým jménem.

Psal mi, že jde o nějaký test. Protože si zakládám na své občanské angažovanosti, odpověděl jsem mu obratem, že jsem ochoten se testu zúčastnit. Ať mi pošle otázky. Podle všeho šlo o nějaký opravdu důležitý test, protože tentýž e-mail jsem objevil také v domácí poště po návratu z práce. Také z rodinného účtu jsem odpověděl ve stejně angažovaném duchu a očekával věci příští.

Další den naskočil Seznam. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na to, že jsem jeho výpadek řešil paralelní schránkou. Po třetí cigaretě z listí jinanu jsem si vzpomněl, co musím naklapat před zavináč.

Ve schránce byl e-mail od nějakého šílence, který se jmenoval jako já, a chtěl, abych mu položil nějaké otázky. Moje čerstvá zkušenost z hlavního nádraží mi napověděla, že to nevěstí nic dobrého. Jakýsi usměvavý pán se mě tam ptal, jestli mi může položit pár otázek po smyslu života a pak chtěl, abych si nějaké položil sám. Nakonec mi věnoval knížku Otázky mladých lidí. Mladí lidé se v ní ptali Jehovy, jak se jmenuje a jestli mohou na rande chodit vedle sebe, nebo jen za sebou. Jehova říkal, že je to fuk, hlavně ať spolu chodí až po svatbě.

Řekl jsem si, že udělám fanatikovi radost, abych si mohl odškrtnout každodenní dobrý skutek, a poslal mu otázky: co soudí o příčinách krize rodiny, zda má Bible pravdu a jak se jmenuje Jehovova ségra. Poslal jsem mu to na oba účty, ze kterých mi psal.

Do práce i domů mi pak začaly chodit strašně divné e-maily. Vůbec jsem jim nerozuměl, ale neměl jsem to srdce nechat je bez odpovědi. Abych měl klid, založil jsem si schránky ještě na třech dalších portálech, jenže to všechno bylo jen horší. Začali mi psát další tři lidi, vůbec jsem to nestíhal sledovat. Taky jsem zjistil, že se navzájem znají, protože si kolikrát psali i mezi sebou.

Nakonec už jsem nedělal nic jiného, než střídavě otvíral některou se svých sedmi schránek a psal lidem, co mi zničili život. Teď už jsem ale v pohodě. Lidé, u kterých jsem ubytován, chodí pomalu a tiše, mají bílé oblečení a chovají se moc hezky. Povídáme si  z očí do očí, nikde tu není přístup e-mailu. Když tu počkám dost dlouho, možná na mě ti lidi, co mi pořád psali, zapomenou.

15. 7. 2006

Autor: Petr Kukal