Spící múza ajtíků

S Lukášem se známe od gymnázia. Neprovozujeme žádný vzájemný byznys, takže když jeho telefonát začíná slovy: Jak je?, myslí tím: Jak je? Už pro tuhle kuriozitu mě komunikace s ním baví. Současně ovšem přiznávám, že je rok od roku obtížnější. Je to totiž ajtík a jako ajtík taky píše.

V prvních letech vzájemné výměny e-mailů šlo všechno jako na drátkách. Standardní překlepy, občas zapomenutá čárka. Postupem času ovšem začal můj přítel dobré školní návyky ztrácet. Jako první odboural interpunkci. Nejprve vymizely čárky mezi větami v souvětí, posléze vymizela souvětí. Věty jednoduché již nezačínaly velkým písmenem a nekončily ničím.

Možná se to zdá jako banalita, ale přináší to s sebou drobná nedorozumění. Vzpomněl jsem si na to dneska v metru před plakátem hlásajícím: „Kdo nezpívá není Čech“. Pokud bych se k nápisu zachoval podobně jako k Lukášovými e-mailům, tedy si chybějící interpunkci doplnil svépomocí, nabízejí se mi hned dvě možnosti. „Kdo nezpívá, není Čech.“ a „Kdo nezpívá, není. Čech.“ To první znamená, že jsem Libanonec. To druhé říká, že neexistuju, což svým podpisem potvrzuje fotbalový polobůh. Hlásal-li Descartes: Myslím, tedy jsem, pak Čech mi sugeruje: Zpívám, tedy jsem. Závěr je jediný. Myšlení bylo nahrazeno zpěvem. Cantare ergo sum. Karel Gott na Hrad.

Jak už jsem avizoval, Lukáš šel ještě dál a přestal používat jakoukoli interpunkci, tedy i znaménka za větami. V téhle etapě mi třeba psal: „nevolals mi“. Pravda je, že jsem mu náhodou zrovna volal, ale pochopil jsem, že je nezbytné, abych to zapíral. Něco v tom smyslu jako: Kdyby něco, tak jsi mě včera neviděl. Nechápal jsem sice, jak by mohl můj přiznaný pokus o telefonát  příteli uškodit, ale pokud zrovna nikoho nezabil, byl jsem ochoten ho případným křivým svědectvím chránit. (Pokud by se náhodou ukázalo, že vrahem skutečně je, byl jsem připraven tímtéž svědectvím chránit sebe. Podsvětí nezapomíná.) Nakonec se ukázalo, že to byla otázka. Jenže pro otazník by bylo třeba stisknout o dvě klávesy víc…

Redukce písemného projevu na nejnutnější minimum dál gradovala. Například zrušil diakritiku. Posledně mi napsal: prijd v osm na zaloznu, prijede vlada. Ocenil jsem, že mě na takovou skutečnost, jako je příjezd vlády do nejhoršího pajzlu ve městě, upozornil. Hodil jsem se tedy do gala a s růží v klopě a modrým ptákem (taky v klopě, samozřejmě) jsem se vydal vítat kabinet. (V tomto ústroji jsem nemohl nic pokazit, ať už by dorazil kdokoli. V nejhorším bych mohl celé hospodě objednat zelenou a před přípitkem se pokřižovat.) Míře příprav pak odpovídala míra zklamání – na záložně seděl spolužák Vláďa a lil do sebe griotku. Ztratil jsem odvahu otevřít na téma vlády jakýkoli rozhovor.

Ve finále začal Lukáš jako komunikační kód používat pouze fonetický přepis mluvené řeči, čímž ušetřil jedno „y“ a osm souhlásek, které se párově účastní spodoby znělosti. A především začal mezery mezi shluky písmen dělat naprosto náhodně. Hranicemi slov se přitom nenechával nijak ovlivňovat. Počet lidí, kteří s ním byli schopni komunikovat, se tím definitivně omezil na informatiky, mezi nimiž je to standard.

Jednou mi ale naše společná kamarádka zavolala, že s Lukášem se asi něco děje. Že začal psát básně. Šestistopým jambem.

Pošli mi to, povídám jí. Obratem jsem měl v e-mailu Lukášovy verše:
Slabý své červy měst na levný mění čin
u dávné moci ční vše stranou brůn a luk.

Jako recenzent poezie jsem už ledacos v řeči vázané přečetl, ale tohle mi vyrazilo dech. Ten máchovský hexametr! Ta mnohovrstevná metafora, to dekadentní zhnusení městem prolezlým červy marnosti! Ty archaismy (v jakých snech to Lukáš spatřil koně, jenž nese označení brůna, an se prohání po lukách v básni zmíněných?)! Čím více jsem se ale s těmi verši mazlil, tím větší podezření ve mně rostlo.

Pošli mi to tak, jak ti to poslal on, napsal jsem kámošce. Za minutu jsem měl přeposlaný Lukášův e-mail: slabi sve cervi mest na levni meni cin u davne moci cni vse stranou brun a luk.

Bylo to bohužel tak, jak jsem si myslel. S těžkým srdcem jsem poslal zpátky překlad: Šla bys večer vymést nálevny? Mě ničí nuda. V Nemocniční, v šest. Ráno u Bruna. Luk.

V oblíbené hospodě v Nemocniční ulici jsme se v šest večer šťastně sešli, pařili do zavíračky a nad ránem šli přespat ke kamarádovi Brunovi. Přesto to s Lukášem nevzdávám. Jeho talent je sice zatím skrytý, ale je myslím jasné, že jen čeká na své objevení.

10. 6. 2006

Autor: Petr Kukal