Tak jsem byl tuhle na pivě se čtyřmi kámoši z branže IT. Od prvního do třetího piva probíhala u stolu fascinující diskuse na téma komparace provozních parametrů procesorů Intel a Celeron. Osudnou se bohužel stala číšníkovi...

Osudnou se bohužel stala číšníkovi, který se u naší skupinky kvůli sběru půllitrů a výměně popelníku zdržel nezdravě dlouho a do hovoru se maně zaposlouchal. Zívat začal po patnácti vteřinách a těsně pod hranicí jedné minuty usnul nudou. Pádem z výšky svých 183 cm si způsobil pohmožděninu velikosti mexického dolaru a tržnou ránu velikosti standardního vyměnitelného disku USB Flash. Do rizikové zóny pak vrchní nasadil nedoslýchavou stařenu, která v produktivním věku léta uklízela na ČVUT.

Rána způsobená pádem první oběti z řad personálu mě probrala z náměsíčného stavu. Pokusil jsem se přispět svou troškou do mlýna všeobecné zábavy:

„Chlapi, víte, co slyší programátor, když jede vlakem?“ zeptal jsem se rozverně. Přátelé se zamysleli. Nadechl jsem se k veselé odpovědi, jenže radostně dychtivý pohled, který na tomto místě u posluchačů obvykle zaznamenám, se na tvářích informatiků neobjevil. Vypadali naopak velmi zachmuřeně. Na čele jednoho z nich se dokonce objevila ona kolmá vráska, kterou u něj vídám, jenom když řeší nějaký skutečně zapeklitý problém: nestandardní použití XML, záchranu dat napadených poslední verzí destruktivního viru nebo nákup dvou makových housek a tří sladkých loupáků v téže samoobsluze.

„V čem programuje?“ zeptal se jeden z informatiků po jedenácti minutách (které se mi upřímně řečeno zdály přece jen trochu dlouhé a poněkud ohrožovaly pointu).

„V HTML,“ vypálil jsem nazdařbůh. Asi se nabízely i jiné odpovědi, ale takhle vtip pochopí i ti, kdo mají jen naprosté základy práce s tagy. Znovu jsem se nadechl, ale chlapci už byli pohrouženi zpět do svých temných myšlenek. Dva si objednali další pivo, třetí požádal stařenu z ČVUT o propisku a čistou účtenku. Vteřinová ručička opsala další čtyři zoufalé kruhy. Začal jsem propadat směsici hysterie a bezmoci. Řekněte už sakra to „ne“, sténal jsem v duchu, takhle ten fór úplně zabijete. Programátor po mé levici se ke mně jasnozřivě otočil. Teď se zeptá, pomyslel jsem si s úlevou. Určitě umí číst myšlenky. Naskakují mu v javascriptu.

„Jakým vlakem?“ otázal se bezmála pyšně ten, do něhož jsem vkládal své naděje. Ostatní na něj obdivně pohlédli. Kolega přes stůl jakoby omluvně škrtl pět řádek své analýzy na účtence, kterou prostoduše rozpracovával bez znalosti tak základního parametru.

„To je krucinál jedno,“ přemohl jsem se, abych nezačal hystericky ječet. „Osobákem. Normálním courákem. Trať 231, Praha – Kolín,“ nedokázal jsem skrýt sarkasmus.

„V pracovní den, nebo v den pracovního klidu?“ zeptal se čtvrtý informatik a vyzývavě se podíval na toho, který předtím přišel s otázkou po typu vlaku.

„Programátor, když jede vlakem,“ zasténal jsem a současně jsem to psal na druhou stranu účtenky, „slyší: <td></td>, <td></td>,<td></td>…“. Neměl jsem sílu se tomu vtipu ani pousmát.

Ajtíci si lístek poslali kolem stolu. Když skončila minuta ticha (patrně za všechny aspoň trochu dobré fóry), ozval se autoritativně kamarád, co naposledy koupil housky i loupáky v požadovaném množství už na šestý pokus, a požíval tím u ostatních nemalé vážnosti:

„To je blbost, ne? Buňka tabulky konec konců může být prázdná, normálně by ale ve zdrojáku předcházel tag pro začátek řádku tabulky a následoval párový tag pro konec řádku tabulky. A to už ani nemluvím o table-tagu. Pokud měl ten programátor na mysli jízdní řád, pak by ovšem bylo daleko efektivnější…“

„To je vtip, chápeš?“ zeptal jsem se, ačkoli odpověď jsem znal. „Legrace. <smile></smile>.“

„Jasně že je to vtip,“ odvětil programátor s kamennou tváří. „Ten zápis je prostě legrační, každý, kdo trochu ovládá HTML, by totiž…“

Tohle mi nikdo neuvěří, pomyslel jsem si. To prostě musím někam napsat. Když se pak článek objevil na nejmenovaném webu, přihlásil se do diskuse Fill s přiznáním, že článek nepochopil, a prosbou o vysvětlení. Vysvetli mu to nekdo, pls :) A vysvětlí to někdo mně? Pls!

13. 5. 2006

Autor: Petr Kukal