Ozvi se, Barbaro!

Tuhle mi psala Barbara. Nabízela mi – promiňte mi tu otevřenost – Viagru. Trochu mě to vyděsilo. Nemohl jsem se na Barbaru vůbec upamatovat. Jestliže mě vybízí ke koupi podpůrného prostředku, muselo jít o nějaké fiasko, říkal jsem si.

Jenže toto zjištění okruh výběru nijak nezúžilo. Hystericky jsem prolistoval diář. Samé Jiřiny, Heleny a Jitky. Barbara ani jedna. Ještě mě napadlo, že bych se mohl zeptat manželky. Ta o mé mizerné paměti ví, takže mi nekupuje Viagru, ale kapsle s výtažkem z Ginga, a většinu věcí si pamatuje za mě. Nakonec jsem se rozhodl dát si tři Ginga najednou a počkat, jestli si nevzpomenu sám.

Za dva dny napsal Goeffrey. Nevím, kde vzal můj e-mail. Možná mu ho dala ta mrcha Barbara. Aspoň že jsem si mohl být jist, že s Geoffreyem jsem nikdy nebyl, to bych si pamatoval určitě. Geoffrey mě zval do nějakého klubu. Když jsme si odkaz rozkliknul,  myslel jsme si nejprve, že jsou to stránky městských jatek. Byly velmi nekonvenční; říkal jsme si, že na jatkách mají fakt kreativního webdesignera. Geoffrey ale dál psal, že se tam skvěle pobavím, takže o jatka asi nešlo (tedy jestli Geoffrey nějak neujíždí na hovězím pajšlu). Postupně jsem vyloučil i prosekturu, turecké lázně a věznici třetí nápravné výchovné skupiny s ostrahou. Pod jedním z odkazů jsem mezi stovkami poněkud monotematických fotografií na okamžik zahlédl také obličej. Byl mi nějak povědomý. Doufám, že to nebyla Barbara. Nemá sice kousek taktu, ale tohle by si snad přece jen nezasloužila.

Další e-mail mi ještě téhož dne přišel v čínských znacích. Nebo v japonských – nejsem schopen odlišit katakanu od ideografického písma lidu od Žluté řeky. Takže teď ani nevím, jestli mi odesilatel nabízel Toyotu nebo zaručeně originální teplákovou bundu Adidas za ctočicet. Snaživě jsem se pokoušel alespoň v některých obrázcích poznat, co představují, když už si s tím někdo dal takovou práci. Jeden znak mi tam připomínal můj regál na šanony, jeden vypadal jako domek v záplavové oblasti dva dny po návratu řeky do koryta a podle tvaru jednoho znaku až skoro na konci mě na chvíli napadlo, že píše buď Barbara, nebo Geoffrey.

Den nato mi napsal Joshua Jackson. Podle jména to mohl být rabín, co zběhl k šoubyznysu. Čekal jsem, že mě bude zvát na koncert, kde bude tři hodiny rapovat Pentateuch, ale vážně mě zklamal. Chtěl, abych si od něj koupil nějaký software. Dokonce to ani nebyl software na úpravu audiozáznamu, takže jestli dělá Mojžíš-revival aspoň jako hobby, nemůže to v práci ani moc uplatnit.

Moje popularita den ode dne rostla. Scott mě pozval k sobě do hotelu (trochu nevychovaně připojil i ceník, snad abych viděl, co je do mě ochoten vrazit), Gary mi nabídl, abych odebíral jeho časopis, a dvě banky mi chtěly z fleku půjčit. Když si pomyslím, jaké dusno kolem toho nadělají naše peněžní domy, říkám si, že se mají od Západu ještě hodně co učit. Taky mi tři personální agentury nabídly, že mi seženou zaměstnance, ale vzhledem k tomu, že jsem sám vykořisťován, nemám na vykořisťování jiných pomyšlení. Co sám nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim!

Dojalo mě, když se ozvali i Rusové. Jelena mě zvala na seminář o marketingu. Moc jsem se těšil. Jakožto Husákovo dítě (klid, tati, to je jen taková metafora) brilantně čtu v azbuce a doposud mám v živé paměti sovětské komsomolky, které k nám přijížděly v rámci měsíce československého přátelství. Vzpomínka na družnou slovanskou náturu dívek z tundry mi před vnitřní zrak přivedla dávno zasuté obrázky z dávných let. Že jsem se semináře nakonec nezúčastnil, bylo zaviněno jen tím, že manželka nesdílela moje přesvědčení o významu akce pro mou budoucí pracovní a společenskou kariéru.

Asi po týdnu mi moji přátelé Gary, Scott a Geoffrey přestali psát. Neozval se už ani raper Joshua, dokonce ani příslovečně zdvořilí Japonci mi nepřáli hezký víkend. A k dovršení všeho se odmlčela i Barbara. Přemýšlel jsem, čím jsem ty dobré lidi zklamal, a chodil po firmě se svěšenou hlavou. Na nejhlubším dně mých splínů mi náš systémák oznámil: Konečně jsem ti nasadil antispam. Už tě ty e-maily s nabídkou Viagry, kradeného softwaru a konferencí otravovat nebudou.

V první chvíli jsem myslel, že ho zabiju, ale ovládl jsem se. Promiňte mi to, přátelé. Nezlob se Geoffry, odpusť Jeleno – neměl jsem tušení. Už jsem dal všechno do pořádku, tak se, prosím vás, ozvěte. Hlavně ty, Barbaro. Stýská se mi.

29. 4. 2006

Autor: Petr Kukal