Docente, natoč to!

Zase jsem byl na konferenci. Nemůžu si zkrátka pomoct. Zkoušel jsem pár odvykacích terapií, ale bezvýsledně. Nejpozději po dvou měsících abstinence jsem si vždycky začal mimovolně připevňovat na pyžamo visačku se jménem, ráno si na kuchyňské lince chystal švédský stůl a ze spaní pronášel zdravice.

Nakonec jsem se prostě smířil s tím, že v tom jedu. Je to o chlup levnější než gamblerství a játra to zatěžuje v přijatelných mezích.

Konference byla v Brně a říkali, že je o e-learningu. Nemám důvod tomu nevěřit, tak to šířím dál. Přesto jsem v určitých chvílích žasl nad tím, co všechno ještě není e-learning. Přesněji řečeno, co všechno ještě e-learning je.

Mezi jinými mě skutečně nadchl příspěvek o výukových videomateriálech. Princip je jednoduchý, myšlenka ovšem mimořádně nosná. Spočívá v tom, že v posluchárně je umístěna digitální kamera připojená přímo na server, kam se datový tok ukládá v reálném čase. Studenti tak mohou jednak sledovat přednášku on-line, jednak je její záznam uchován pro opakované použití v budoucnu.

V nejjednodušším provedení jde o pořizování obrazového záznamu pevně vestavěnými kamerami a snímání zvuku přímo z mikrofonů. Jak uvedl prezentující řečník, obzvlášť pěkné je, pokud je kamera nastavena tak, aby byl vyučující v obraze. Experimentálně se totiž podařilo ověřit hypotézu, že pokud kamera snímá pouze plátno, na něž je z dataprojektoru promítána powerpointová prezentace, působí dvouhodinový záznam maličko staticky.

Přítomnosti pedagoga na videozáznamu lze dosáhnout mnoha způsoby. Po mém soudu velmi vhodné je např. mechanické ukotvení vyučujícího do vymezeného prostoru katedry: pouty, systémem ocelových lanek apod. Obraz je v takovém případě pravda někdy hodně trhaný, a to i při dokonalé kvalitě přenosu. To je ovšem drobnost, kterou uživatel jistě rád omluví. Nemálo mě proto překvapilo, že tento způsob téměř není využíván.

Prosazován je naopak krajně nesystémový princip nulového omezení pedagoga, takže ani velmi humánní elektrický ohradník se v akademické obci netěší velké popularitě. Na řadu tak přicházejí řešení daleko méně elegantní, jako je doplnění kamery sledovacím zařízením a vybavení pedagoga vysílačem. Povážlivé procento těch, kteří bohužel nebyli schopni udržet v paměti onu podmínku umísti si vysílač do oděvu a zarputile jej zapomínali na stole, se nakonec ukázalo být nemalým problémem. Několik desítek hodin záběrů na stolní desku se fakultě pohříchu nepodařilo prodat ani truhlářskému učilišti.

Ruční záznam, který představoval další krok vpřed, ovšem také není bez rizik. Pokud se např. v teplých jarních měsících účastní přednášky jisté limitní procento studentek, je přítomnost pedagoga v záběru také spíše výjimečná.

Naprostý vrchol těchto postupů představuje přirozeně záznam plně režírovaný. Postupuje se důsledně filmově. Je zpracován scénář, technický scénář a veškerá další filmová dokumentace, zaplacen kompars a jede se jak na Barrandově. Slabiny zmíněného postupu jsou myslím zřejmé. Pokud se například z úsporných důvodů využívá téhož komparsu pro několik filmů, dříve či později začne být uživatelům videozáznamu nápadné, že tatáž dívenka studuje dějiny umění, jadernou fyziku, romanistku, etnologii a světelnou fázi fotosyntézy. A že má, chuděra, jen jedny šatky. Charitativní organizace i zájemci o soukromý sponzorink těchto strádajících geniálních žen se pak neopodstatněně cítí podvedeni.

Ještě víc než techniky pořizování záznamu mě ovšem zaujaly způsoby jeho využití. Jsou až směšně úzké. On-line záznam prostě v reálném čase řeší malou kapacitu učeben tím, že do dvou paralelních poslucháren je přenášen obraz ze třetí, kde přednáška probíhá. V podobě záznamu pak slouží studentům, kteří se na přednášku z nejrůznějších důvodů nemohou dostavit. Potenciál takového projektu pro dosažení úspor v oblasti mzdových prostředků je naopak ostudně přehlížen.

Stačilo by přece celý jedno či dvousemestrální kurs natočit a takto zachyceného vyučujícího na hodinu propustit. Dalšímu ročníku by pak byl prostě promítán. Zažil jsem za dob svých vysokoškolských studií několik pedagogů, u nichž by tato forma přítomnosti na přednášce nemohla být pouhým okem vůbec odhalena.

To už ani nemluvím o dalších možnostech zkvalitnění takto realizovaných přednášek. Při dvojnásobném zrychlení záznamu by mnozí vyučující dosáhli tempa výkladu, které by se bezmála blížilo lidské řeči. Díky vyzrálým technologiím pro úpravu pořízeného záznamu by rovněž nebyl problém změnit u vyučujícího např. barvu pleti, čímž by se vhodně podpořily multikulturní tendence. Také možnost dabovat přednášku do jakéhokoli světového jazyka, případně pro slavnostní příležitosti propůjčit pedagogovi hlas Radovana Lukavského či Miroslava Moravce by se jistě uplatnila.

Nechci to dlouho rozmazávat, ale mám pocit, že na tomto poli se pro oblast e-learningu otvírají obrovské a zatím sotva tušené možnosti. Sobecky si přeju, aby zasáhly také univerzitu třetího věku. S kámošema z klubu důchodců tam budeme za 30 let chodit na přednášky pro pamětníky.

4. 2. 2006

Autor: Petr Kukal