Jak mluvit se svým počítačem aneb Modul Středně těžká opilost

Za časů svého působení v oblasti školství jsem se setkal s požadavkem, aby mezi dovednosti, vyučované závazně v rámci povinné školní docházky, patřilo také psaní deseti prsty na klávesnici počítače. Moudří operovali tím, že v dnešní době jde o čistou analogii předmětu Psaní z dob mojí mladosti (70. léta) nebo Krasopisu z dob ještě minulejších.

Psát tužkou na papír je dnes anachronismus podobný pořizování fotek z rodinné dovolené na černobílý kinofilm, argumentovali zastánci nového školního předmětu. Dáte sedmdesát tisíc za opalování na Azurovém pobřeží, a pak manželčin bronz zachytíte ve stupních šedi? To bychom chtěli vidět. Kdo dnes nefotí na digitál, že? A kdo ještě čmárá propiskou do sešitu?

Rozhodnutí tento návrh do osnov základní školy nakonec nezařadit bylo podloženo řadou argumentů. Pomlouvačům, kteří upozorňovali na možnou souvislost mezi tímto zamítnutím a skutečností, že šéf příslušného ministerského odboru má na jedné ruce jenom čtyři prsty, takže požadavek na psaní všemi deseti by naplňoval jen velmi obtížně, přitom netřeba brát v úvahu. Daleko relevantnější námitka zazněla z úst IT profesionálů.

Byla to konkrétně ústa mojí kolegyně Jitky, která pravila, že umět psát na klávesnici počítače – ať deseti jako ona, devíti jako šéf odboru, nebo dvěma jako já – je možná zajímavé dnes, ale nebude to zajímavé za pět let, kdy budou mít všechny počítače hlasový vstup a budeme na ně jenom mluvit. To byla nepochybně správná myšlenka, které ostatně už dnešní vývoj hodně nahrává. Přesto mě napadla řada technických omezení, která bude ještě třeba ošetřit.

Předně bude třeba zajistit dokonalé uživatelské nastavení. Stroj by měl rozeznat hlas konkrétního uživatele v určitém rozsahu modifikací – přece jen nevyslovíme každé slovo vždycky stejně. Například můj malý synek, jemuž jsem před pár lety aktivoval hlasové vytáčení na mobilu, nedokázal svoji nadšenou dikci prvního nahrání zopakovat a čím zoufaleji do telefonu vykřikoval „tatínek, tatínek“, tím menší byla šance, že uspěje. Nakonec se tedy vždycky usedavě rozplakal. Chytrý nápad – nahrát k číslu mého druhého mobilu ten pláč – sice problém s dovoláním vyřešil, ale bylo to vždycky strašně zdlouhavé. Synek kolikrát propadl beznaději až po čtvrthodině. Podobným nepříjemnostem by tedy měl hlasový vstup počítače rozhodně předcházet.

Další nesnáz může spočívat v tom, že občas je hlas změněn vinou vnějších okolností tak, že jeho identifikace podle vzoru není při nejlepší vůli možná. Proto by měl mít vstup několik modulů, mezi kterými by uživatel volil. Kromě modulu „standard“ by měl být samozřejmostí modul „chřipka“, modul „po hokeji“, modul „zapomněl jsem si obléct suspenzor“ a řada dalších.

Ještě o něco sofistikovanější musí být nastavení pro případ, kdy je nejen změněn hlas, ale je současně znesnadněna artikulace. Dát si například osm piv a pokoušet se dostat domů taxíkem, když bydlíte v ulici „U úlů“, je přece jen trochu oříšek. A to mluvíte na taxikáře, který je jednak nadán inteligencí, jednak už ledaskoho vezl. Pokud by cílovou adresu přijímal stroj s hlasovým vstupem na současné úrovni, garantuji vám, že spíte před tou hospodou dodnes. Počítače nové generace prostě musí být schopny tohle rozklíčovat.

Přímo to vidím. Vracím se domů z restaurantu posilněn pěti dvanáctkami (mně stačí málo) a třemi rumy (ale rum se tam vždycky ještě vejde) a cítím, že mě oblétají Múzy. Rozhodnu se tedy tvořit. Usednu k počítači v pohotovostním režimu a zahučím a něj: „Oýýýý bor“. Počítač nic. „Ovýý sbor“, zkusím se soustředit. Počítač opět nic. Aha, dojde mi. Na hlasovém vstupu těžkou rukou nahmatám tlačítka pro volbu modulů a po několikerém pokusu úspěšně navolím modul „Středně těžká opilost“ (opensourceové verze se budou snažit trumfovat komerčního výrobce, takže tam budou mít ještě volby „počet piv“ a „počet rumů“, ale to už by bylo nad moje síly, dám tedy přednost uživatelské přívětivosti). „Oýýýý or“, zasténám na počítač. Ten poslušně otevře „nový soubor“ a zapíše všechny mé hluboké myšlenky.

Nejvyšší verze pak budou umět také nabízet alternativy za tvary, které vyhodnotí jako nekorektní, tak jak to dnes běžně dělá třeba Word. Takže když pod parou nadiktuju do e-mailu s adresou svého šéfa: „Ty už mě ale vážně nes.., ty hajzle,“ texťák to rovnou opraví na „Přeji vám hezký večer, pane řediteli,“ a kopii mi uloží do odeslané pošty. Je ovšem otázkou, jestli se mi s takovou technickou podporou podaří ještě někdy napsat a odeslat redakci DSL jakýkoli text!

21. 1. 2006

Autor: Petr Kukal