Mluvíte smajlsky?

Kdy jste naposledy dostali osobní mail bez dvojtečky, spojovníku a závorky? Já už dlouho ne. Démon smajlíku se v mém Outlooku trvale zabydlel. Můj vztah k emotikonům, jak smajlíkům říkají lidé, kteří přemýšlí, na čem by si ještě uhnali docenturu, přitom prošel dramatickým vývojem.

Nejdřív jsem nevěděl, co to je. :-) jsem pokládal za nějaký matematický příklad, a protože mám rád výzvy, pokoušel jsem se ho vypočítat. Nebylo to zpočátku snadné, protože chyběly nejen hodnoty reálných čísel, ale i neznámé, za které bych mohl dosadit.

Poučen z hebrejštiny, která zapisuje jen souhlásky a samohlásky si každý musí vymyslet sám, jsem zkusil mezi znaménka početních operací dosadit náhodně zvolená čísla. Vyšlo mi 31,9. Dlouho jsem žil v pevném přesvědčení, že je to mystické číslo, které lidstvu zprostředkuje úplné pochopení vesmíru, a začal jsem za tím účelem studovat kabalu a učení pythagorejců. Když už jsem byl opravdu hodně blízko rozluštění mystéria stvoření, kolega v práci mi sdělil, že :-) je symbol pro smích. Hodně jsem potom na tajné nauky zanevřel.

Protože jsem deformován školou, čtu zleva doprava. Číst zespoda nahoru, jak to vyžadují smajlíky, jsme se ovšem záhy doučil. Chvíli se mi pak pletlo N a Z, ale brzy už jsem pokaždé hned rozpoznal, kdy hlavu nechat rovně a kdy ji sklonit o 90°. Jak rostl počet smajlíků, rostla i má schopnost každý z nich interpretovat. Vedle obligátního :-) = „směju se“ jsem brzy znal i :o) = „směju se a mám rypák jako prase“ a :o)) = „směju se, mám rypák jako prase a dvojitou bradu“. Jen mě přitom trochu mátlo, proč na sebe lidi tyhle tělesné handicapy prozrazují. Já například bych smajlík ;o) = „směju se, mám rypák jako prase a tik na pravém oku“ používal, jen kdybych psal svému lékaři.

Jak se elektronická komunikace mezi lidmi rozšiřovala, rostl nejen počet smajlíků, ale i jejich frekvence v e-mailech, které mi přicházely. Například má sestra měla v určité době smajlíkové období. Smajlíkem končila každá věta. Čau brácho :-). Byla jsem si koupit kozačky ;-). Ale měli samý hnusný :-(. Když tohle období vrcholilo, bylo v e-mailech zhruba tolik smajlíků co slov.

Napadlo mě tedy, že kdybychom dokázali vynalézt smajlík pro jakékoli slovo, mohli bychom se vrátit k piktografickému písmu, jako to měli zavedené v Mezopotámii nebo v říši Mayů. Proti takovému nápadu sice mluví fakt, že například čínské děti musí ve škole zvládnout zhruba 1 500 znaků a k úplné gramotnosti je jich potřeba umět až 3 000. Když jsem si ale promítl obsah své e-mailové korespondence, zjistil jsem, že mně by jich stačilo asi 400: pivo, nestíhám, fotbálek, nestíhám, rodičovské sdružení, ředitelská důtka, zavřeno a kozačky. A ještě pár dalších.

Vstříc tomuto trendu už vyšly mnohé portály provozující veřejné e-mailové schránky a některé chaty. Například na xchatu se nabízí cca tisíc barevných smajlíků. Bez kecání. Kdybych se je všechny naučil, umím toho tolik, co Číňan v šesté třídě! Některé jsou přitom animované, takže dokáží vyjádřit celou větu. Třeba o tom, kdo má komu co políbit. A říkám rovnou, že tvář se v tom znaku neobjevuje.

Pokud půjde vývoj smajlíků dál tak, jako šel vývoj obrázkového písma, dostaneme se časem možná k ideografickým zápisům. Když bude chtít žena dělat dušenou zeleninu, přilepí mi na ledničku lístek: Kup ;-)ev. A já pod to večer připíšu: Měli jen :-)anou s hráškem.

Vlastně by to nebyl tak špatný trend. Dějiny písma míří totiž od ideografických zápisů k písmu slabičnému (třeba japonská katakana) a odtud konečně k hláskovému písmu, takže se možná kruhem vrátíme zase na začátek, do předsmajlíkové éry. Možná to pár lidí znejistí v tom, kdy se mají nad e-mailem smát, když tam pro to nebude znak (americké sitcomy u nás servis dodávaného smíchu přece jen hodně zpopularizovaly). Možná si leckdo bude lámat hlavu nad tím, kdy truchlit – sdělení: „Táta umřel :-( “ bylo přece jen příjemně jasné. Ale za sebe říkám, že já tuhle životní nejistotu rád podstoupím. A počítám, že nebudu sám ;-)

14. 1. 2006

Autor: Petr Kukal