Technika s lidskou povahou

O prázdninách převážím notebook mezi domovem a návštěvami s dětmi u babiček a dědů. Pokaždé, když jej pak zapojuji, připomene mi to dr. Frankensteina. A to nemluvím o chytrém telefonu!

Vždy když přijedu na místo, následuje stejný rituál. Vyndám tělo, tedy samotný notebook. Pak připojím ruce, tedy myš. Následují uši, tedy sluchátka. Aby se měl čím krmit, připojím kabel k internetu. A nakonec, nakonec připojím šňůru od zásuvky, zapojím ji, stisknu tlačítko a – „ono to žije!“

Ano, připadám si jako doktor Frankenstein, který právě oživil své monstrum, sešité ze všech možných sesbíraných kusů lidských těl. Ostatně, ať si kdo chce co chce říká, často mám pocit, že počítače na nás reagují.

Často se k nám chovají škodolibě – kolikrát se vám stalo, že jste spěchali, museli jen něco vložit do dokumentu, ten uložit a odeslat, jindy práce na minutu? Ale najednou počítač kdovíproč zpomalí, zasekne se, odmítne spolupracovat.

S pohledem upřeným na hodinky se začnete potit. Spoj vám jede za pár minut, ještě musíte doběhnout na zastávku, ale tenhle dokument je nutné odeslat, šéf na něj čeká, v devět jej měl mít v e-mailové schránce. Nervy tečou. Nakonec to pošlete dvě minuty po dvanácté, na spoj doběhnete pozdě, do práce dojedete pozdě, vše je špatně.

Podobné zkušenosti mám s chytrým telefonem. Někdo by měl napsat příručku Nauč se znát svůj mobil. Je totiž náladová jako ženská. Někdy šlape jako hodinky, div nevrní. Jindy si postaví hlavu.

Najednou přestane fungovat, programy se spouštějí se zpožděním, mobil se sám restartuje, zmrzne. Navíc musíte mít přesně vychytané mouchy svého telefonu. Každý telefon, který jsem měl, se choval jinak a musel jsem ho tuhle rozmazlovat, zde na něj jít tvrdě.

Třeba je nutné vychytat, jak u kterého telefonu šetřit baterii, jak a kdy spouštět a vypínat wi-fi, GPS, jakou zátěž dá baterii hraní her, protože on se ten telefon taky může pěkně pomstít tím, že baterie najednou spadne o 40 % a vy netušíte proč.

Mám podobnou zkušenost i s digitálním foťákem. Jsou chvíle, kdy mi odmítne zaostřit, udělat fotku, zapne si protisvětlo sám od sebe, někdy pomaličku otevírá klapku čočky nebo ji neotevře vůbec. A jindy zase funguje skvěle, fotí div ne od pasu, někdy dokonce sepne focení naprosto nečekaně, až si vyfotím boty, aniž bych chtěl.

Moje manželka měla ve firmě zakázáno se přibližovat k počítačům. Měla na ně neblahý vliv, nevěděla proč. V její přítomnosti z ní počítače šílely, což není divu, je to pěkná ženská. Ale chudák ajťák pak spravoval, opravoval, potil se, propojoval, zkoušel.

Stačilo, aby manželka odešla do vedlejší místnosti, a najednou se počítač opět rozjel. Bez problémů. Ajťák nevěřícně prošel všechny procedury, vše v pořádku. Když se to následně stalo poněkolikáté, doporučil pak manželce, aby se k počítačům raději nepřibližovala.

To samé se jí děje doma. Třeba jí spadne z ničeho nic připojení. Zkouší opravit připojení, vyčistit cache mezipaměti, nic. Sotva však dojdu – nebo spíše se došourám – k jejímu počítači já, tu naskočí hned připojení a jede.

Připomíná to poněkud jednu scénku z Mr. Beana, kdy tomu nefunguje televize, pokud se na ni dívá, ale naskočí hned, jakmile poodejde několik kroků, odkud na ni nevidí.

Technika kolem nás prostě skrývá záhady. Neříkám, že stroje mají duši, i když Jeremy Clarkson je o tom přesvědčen, ale některá jejich chování jsou zkrátka podezřelá.

Ze všeho nejvíc se stroje k nám lidem chovají poťouchle, škodolibě. Asi nám chtějí naznačit, že i když je nějak používáme, ony nás mají na háku.

6. 9. 2014

Autor: Jan Lipšanský