5 pozitivních vlastností Facebooku

Z mnoha článků a diskuzí by člověk získal dojem, že Facebook je démon v cukrblikové podobě. Šelma z Bible. Nabourávání soukromí, citlivé údaje, žere to hromadu času. Ale jako u všeho platí, že záleží na tom, jak a k čemu co využíváme. Záleží na nás, jestli k dobrému, nebo zlému.

Sbližuje lidi

Ačkoliv to zní paradoxně, protože jde o virtuální médium, má Facebook na svědomí i pozitivní setkání reálná. Ve vlastní rodině to mohu potvrdit setkáním mamky s nevlastním bratrem, kdy vlastně teprve z Facebooku zjistili, že mají hodně společných zájmů. Podobně manželka zjistila, že o své bývalé spolužačce vlastně nic nevěděla. Ve škole si moc nepovídaly, ale nyní na Facebooku odhalily holky spoustu společných zájmů. Osobně jsem takto s překvapením zjistil, jak blízcí jsou svými názory mně bývalí spolužáci nebo kolegové z práce, o nichž jsem o tom neměl ani tušení. A naopak mnozí lidé se zachovali poněkud podle, a také podle toho se dalo posoudit něco o jejich charakteru.

Vybouření emocí

Mnohé popadne vztek, když vyhraje nějaké volby (jedno jestli prezidentské, parlamentní, senátní, evropské, obecní) strana, které nefandil, ba dokonce která podle jeho názoru škodí této republice. Než by dotyčný chodil do hospody (tanečního klubu, diskotéky, literárního klubu) a tam nakonec ztropil rvačku, je daleko lepší, když se vybouří komentáři na Facebooku. Pohádá se do krve se svými odpůrci, vymaže jejich komentáře, vymaže si je z přátel, a je spokojen, že učinil něco konkrétního. V této virtuální podobě má podobné vybouření se podobný význam pro svět, jako kdyby v počítačové hře sejmul pár nepřátelských vojáků. Vždycky jde hra restartovat, vždycky zde budou politici, kvůli nimž se lze vztekat.

Funguje jako virtuální památník

Asi se stalo mnohému z nás, že mu umřel kamarád. Mnozí zemřeli v brzkém věku, jako se to stalo třeba poměrně známým osobnostem české kultury a sportu jako Bob Frídl, Renata Elhenická nebo Lukáš Přibyl. Měli mnohé známé, a ti jim dodnes na jejich facebookový profil píší přání do nebe, vzpomínky. V asijských zemích si váží zemřelých – dokud žijí v myslích ostatních lidí, jsou zde s námi v podstatě stále. Jejich dílo, jejich myšlení. Neodešli, zůstávají s námi. A na podzim přichází nejen v asijských zemích, ale třeba i zemích severní Evropy nebo Jižní Ameriky, období, kdy můžeme s mrtvými mluvit či se objevují mezi živými. Všude jinde ale máme možnost v dušičkovém ovzduší vzpomenout našich blízkých zemřelých i díky jejich stále funkčním stránkám na Facebooku.

Kontinuálnost

Ne vždy má člověk čas se s někým vídat osobně, i když jde o jeho oblíbeného kamaráda nebo známého. Pět let není někdy žádná doba. Za tu dobu se lidé mění, prožívají různé životní skoky. Tuhle jsem šel s kamarádem po pěti letech na oběd. Já přibral a ztratil trochu vlasů, přesto se nekonalo žádné překvapení. Kamarád kouká na moje a manželčiny stránky na Facebooku, takže nejen ví, jak se máme a co děláme, ale i jak vypadáme. (Manželka například na rozdíl ode mne zhubla.) Vlastně mu ani nepřišlo, že jsme se viděli naposledy před pěti lety, protože o nás měli kontinuální informace. A vlastně i my zhruba o nich. Přitom jsme si měli o čem povídat, probrali jsme různé detaily, co se dělo, co děti, nemoci... Přes tu kontinuálnost přitom bylo zkrátka překvapivě o čem povídat. 

Člověk ví aktuální informace hned a ze všech stran

Jakmile nějaký politik pronese nějakou blbost, ve chvíli, kdy zemře nějaký herec nebo zpěvák, hned všechno víte. Nejenom to, dostane se vám servisu, jaký on-line média jinak nenabídnou. Odkazy na YouTube, neřízenou diskuzi, fotografie a prohlášení z minulosti, související historická videa, promluvy dotyčného, rozbory, konspirační teorie, věci, o kterých se na veřejnosti jinak nemluví... Facebook je do určité míry zbaven v dnešní době tak populární tzv. politické korektnosti. Pokud hledáte názory zleva i zprava, najdete je zde. Pro utváření vlastního názoru na různé politické (a nejen politické) situace, zcela ideální. Můžete zvažovat různá pro a proti, popřemýšlet nad názory, o nichž se běžně v médiích nemluví. A to stojí za to, ne?

16. 8. 2014

Autor: Jan Lipšanský