Novináře v moderním věku přes Skype nepohostíš

Napsala mi kamarádka Marcela veselou historku. Prodělala první tiskovou konferenci formou videokonference. Měla z toho zvláštní pocity.

Ano, budoucnost světa je ve videokonferencích, pokud jste si ještě nevšimli. Cpe nám tuto ideu kdejaký sci-fi film s Tomem Cruisem v hlavní roli a snaží se nám ji vnutit výrobci hardwaru, softwaru a všech přidružených oblastí, na nichž se dá vydělat.

Jednu výhodu videokonference mají. Nemusíte jakožto hostitel platit pronájem sálu – a pokud jste velká firma, musí jít o exkluzivní sál, žádné kino v suterénu – a nemusíte platit tisk PR zpráv, protože je novinářům interaktivně nasdílíte na cloudu ke stažení v PDF, jak jinak.

Ale hlavně, nemusíte těm novinářům chystat pohoštění nebo snad dokonce nedejbože dárky. To byl kdysi takový trend. Firmy si pozvaly novináře na tiskovou konferenci, tiskovku, ohromily je luxusními prostorami, kde se tiskovka konala, a když byli novináři hodní, dostali po skončení hodinové až dvouhodinové powerpointí prezentace o úspěších firmy chlebíčky, kafe a někdy i víno, a při odchodu pak ještě tašku s tiskovými zprávami a malým dárkem.

Někdy šlo skutečně o drobnosti, jako propisku s logem firmy, držák poznámek na dveře (s logem firmy), nepoužitelné rádio od ucha, nefungující nožík a podobné prkotiny.

Ale jindy, pokud jste jako novinář měl štěstí, jste dostali ručník nebo nafukovací míč, tričko (co já jich mám doma – na eCity, IDG Online, Oskar a jiné další neexistující podniky) nebo jednou jsem dostal rovnou batoh od Novellu. Krásný, šedý, dodnes v něm nosím velké nákupy ze supermarketu, protože se neprotrhne, ačkoliv zip už mu hapruje.

Samozřejmě – česká nátura – tuto výhodu začali někteří rádoby novináři, většinou senioři a důchodci, využívat, či spíš zneužívat. Říkalo se jim Holubí letka podle průkopníka této taškařice. A rovněž podle způsobu, jakým se snesli na jídlo, po vzoru holubů je obklopili, vše vyjedli, vypili a domů si odnesli diskety, jež neměli na čem pustit.

Ačkoliv se tehdy, ve zlatých 90. letech, snažily firmy své tiskovky před Holubí letkou utajovat, neměli proti rozvinuté organizaci a šeptandě šanci. Novináři z Kovářských listů či prestižního Kutnohorského hornického plátku obcházeli místa těchto seancí a z důvěřivých vrátných informaci vždy vyloudili.

Dnes má Holubí letka utrum. Není nutné jejich fotky věšet na web, jako to kdysi dělal kolega Buzek. Stačí použít videokonferenci – třeba přes Skype, když teď patří Microsoftu. Sice microsfotně častěji padá a mrzne, ale to je podružný efekt.

Stejně je zvláštní, kam se ta novinařina posunula za zhruba dvacet let. Že jo, Marcelo? Dřív odborník v sáčku, odborník na jednu problematiku, sbíral materiál třeba půl roku, ale pak přišel s bombou. Jako kdysi v USA jistí dva novináři s jakousi Watergate.

V redakci visela zrcadla, myšleno plány stránek časopisu s harmonogramem odevzdávky. Všichni se nervovali, aby autoři včas odevzdali články, aby korektoři včas stihli stránky přečíst, redaktoři opravy zanést, grafik stránky připravit, nemuseli jsme shánět fotky, ty sháněl grafik přes databáze, a v TypoTextu (nebo jakékoliv jiné přípravně do tiskárny) osvítit. Ach jo, TypoText! Pan Ptáček, a hlavně Irenka, která nám nosila osvity, všichni jsme ji milovali, jak je furt veselá, copak asi dělají?

Dnes vše dělá jeden študák. Študák je jednotka inflace pracovního trhu. Dělá za slib potvrzení o praxi třeba i 16 hodin denně, nemusí vyzvedávat děti ze školky a doma ho nečeká manželka. Sice neumí pořádně česky, ale píše články, dělá korektury, vydává články on-line (jedno, že s pravopisnými chybami, vždyť většina Čechů dnes neumí česky, to spíše umějí česky Vietnamci), sem tam zafušuje do HTML v redakčním systému a fotky krade z Wikipedie – a často nejen fotky, ale i kusy textů. Inu, co se ve škole naučíš...

Dokonce mi tuhle říkal kolega z televize (jedné větší české televize, někdo ji mívá na prvním čudlíku, jiný na třetím), že je nutí dělat zpravodajské reportáže bez kameramana, osvětlovače i zvukaře. To prostě redaktor vyjede na místo, vytáhne tablet nebo mobil, a začne vytvářet selfie. Zkrátka na tablet točí sám videozáznam, sám sebe natočí, jak vypráví o situaci na místě, kde je, zvukař, střihač, osvětlovač nejsou potřeba, a po bombastické reportáži třeba z Uhříněvsi pošle video přímo do vysílání.

Problém je, že na tuhle degradaci novinařiny jsme si zvykli. Nevyžadujeme pravdu, analýzu do hloubky, pohled a protipohled, abychom si utvořili názor. Nevyžadujeme ani tu češtinu. Dnes ji stejně przní kdejaké Opráski, tak co? Chudáci obroditelé, ti se musejí v hrobech pěkně otáčet.

Asi stárnu, ale raději bych ocenil – i přes ty negativní zkušenosti – jednu tiskovku s Holubí letkou než moderní udělej si sám a vytiskni, co jsme ti napsali.

No nic, jdu udělat korektury, uploadnout článek do redakčního systému, snad nebudu muset sáhnout do HTML, fotky nejsou potřeba a Wikipedii necituji. Novinář moderního věku, časem jistě i na ty videokonference dojde. Jen bohužel už dávno nejsem študák.

21. 6. 2014

Autor: Jan Lipšanský