Vymřou ajtíci po meči?

Hovořili jsme nedávno v práci o ženách. O tom, jak jsou jiné než my, muži. Poměrně snadno jsme se shodli na tom, že jsou jiné zejména někde. A že to, čím jsou jiné zvenčí, nás přitahuje, zatímco to, čím jsou jiné uvnitř, nás děsí. Ženy jsou napsány ve specifickém jazyce s velmi nestandardní syntaxí, jejíž osvojení je oříškem i pro zkušeného programátora. Komentáře ke zdrojáku se přitom většinou omezí na zjihlé: „A buď nám na ni hodnej.“

Nebojte se ovšem, nehodlám vás tu zahrnout výtahy z knih typu „Proč muži lžou a ženy pláčou“ (každý konec konců děláme hlavně to, v čem jsme dobří, ne?) nebo „Proč muži nežehlí“ (což ostatně pochopí každý, kdo například mě a mé dobré děti viděl v době, kdy byla žena ve špitále). Hodlám se tu soustředit na projevy náklonnosti.

Už jen ty metafory. Všimli jste si, kolik je jich u nás z oblasti jídla? To je holka k nakousnutí, pochvalujeme si. Tahle ženská je vážně k sežrání, sténáme obdivně. Perfektní buchta. Podle mě jde o nějaké reziduum z dob, kdy jsme se ke kanibalismu stavěli daleko méně odmítavě než dnes. Ženy to přitom vůbec neděsí. Ne že by se z označení „roštěnka“ zrovna rozplývaly, ale když se jim ve vypjaté situaci zašeptá: „Já bych tě samou láskou sněd‘“, jsou ještě rády. Vůbec to nechápu. Říct tohle někdo za tmy mě, počůrám se strachy.

Náš obor je přitom přímo studnicí poetických metafor: Cítím, že jsme spolu plně kompatibilní. Toužím získat k tobě přístupová práva. Náš další vývoj by mohl úspěšně směřovat ke konvergenci. A tak dále. Kromě toho, že je to příjemně sdělné, to taky nevyvolává přímou obavu o holý život. Přesto jen málo žen ocení, když se obdivně vyjádříte například o jejich pevných discích. Jako by řekněme kůzlátka byla bůhvíjakým vrcholem poetičnosti. Kdo je jako já z venkova a okno jeho pokoje bylo po směru větru od kozího stání, diví se dvojnásob.

Nebo třeba uměním řízlá vyznání. Někdy se mi zdá, že mezi ženami vládne nepsaný zákon, že která nedostala v sedmnácti rukopisnou sbírku básní, je méněcenná a měla by vycházet z domu jen ve všední dny, na dvě hodiny po setmění. Přitom oč větší umění je mistrně ovládnout třeba Adobe Illustrator, než nasmolit deset infantilních rýmovaček! Myslíte ale, že to ženy ocení? Tak schválně zkuste přinést své milé v paspartě její fotografii, s níž jste si čtyři hodiny hrál ve Photoshopu, až se z vás kouřilo:

Přidal jsme ti do vlasů trochu barvy, miláčku, po stranách už dost šisovaly. Vyhovují ti modré oči? Šedozelená byla přece jen trochu fádní. Tu širokou dolní čelist jsem maličko stáhnul, takže teď vypadáš bezmála evropsky. Ne, ne, to opravdu nestojí za řeč, uříznout druhou bradu byla hračka, na tohle má Adobe vychytané nástroje. To zvětšit ti prsa, aby vypadala aspoň trochu sexy, byla daleko větší makačka. No ale zvládl jsem to. Co bych pro tebe neudělal, že jo? Na bocích jsem ubral z každé strany tak deset čísel a o pětinu ti natáhl nohy. Ty pláčeš, lásko? Ale no tak, broučku, byla to pro mě maličkost…

Pokud svou milou po tomto hodnotném uměleckém vyznání ještě někdy uvidíte, bude to patrně ve společnosti nějakého škrabálka, který na ni vyrukoval s Amorovým šípem zlomeným srdcem, spalujícím žárem nebo nějakou podobnou volovinou. Jen ti nejtvrdší chlapi dokážou v takové chvíli přistoupit a mužně zastřeným hlasem pomalu pronést: Mažu tě z listu na svým harddisku, kotě…

Konečně ani s věcnými dary na tom nejsou chlapi z IT nejlíp. Jen málokterá si například vezme k plesovým šatům na krk USB-Flash. Přitom je to strašně praktické, pokud by měl třeba některá z kamarádek na plese v Národním domě notebook, mohly by si krásně ukazovat fotky dětí. Zlaté náhrdelníky jsou naproti tomu tak akorát na parádu. Jistého úspěchu lze snad dosáhnout jenom u trampek, které jsou zvyklé nosit posvátné amulety dokládající současně příslušnost své nositelky k vybrané osadě. Zde se ovšem velmi často naráží na skutečnost, že Osady vyměnitelného disku jsou v Posázaví povážlivě řídké.

Konečně ani komfort elektronické komunikace nejsou ženy s to plně docenit. Dávají přednost krkolomnému cestování do nějaké společné prostory (vinárny, koleje, hotelu, trvalého bydliště), kde vyžadují verbální komunikaci s intenzivním očním kontaktem. Kdo je zvyklý chatovat bos, v trenkách a nátělníku, jíst k tomu pizzu z krabice rukama a zapíjet ji lahváčem přímo z flašky, bude asi novými nároky na partnerskou komunikaci nemálo překvapen.

Takže co? Mají to chlapi z IT rovnou zabalit? Jistěže ne! Ona má totiž každá profese něco. Například můj kamarád lékárník tuhle pěkně pohořel s dárkem ke čtyřicetinám pro svou přítelkyni. Přitom říkal, že ten hormonální přípravek pro snížení klimakterických obtíží sháněl od známého až ze Švýcarska. Do nového roku tedy vstupme s dobrou myslí a klidným spánkem. Máme zrovna tak mizerné šance jako všichni ostatní.

30. 12. 2005

Autor: Petr Kukal