Když umí česky lépe Vietnamci než Češi...

Všechno začalo ve školce a zpočátku nevypadalo, že to povede až ke kultuře na internetu. Každé ráno odvádím do školky a každé odpoledne ze školky našeho pětiletého Štěpána. A ve školce potkáváme děti a rodiče různých národností.

Tak třeba Dimko je z Ukrajiny a babička česky moc neumí. Ale tam to zdravstvujtě a dasvidanja ještě dám dohromady. Jenže Linda je Vietnamka. A přestože zde máme vietnamskou večerku, vlastně jsem ani nevěděl, jak se řekne „dobrý den“ vietnamsky.

Poprosil jsem maminku Lindy, která mi ve spěchu vysvětlila – spíše rukama –, že existují různé pozdravy, když se zdraví děti mezi sebou (tuším, že zde to znělo jako „čao bak“), když děti zdraví dospělé, když dospělý zdraví dítě, a když se dospělí zdraví mezi sebou.

Dospělí se mezi sebou zdraví pozdravem, který mi zněl nejprve jako „čao ejn“, ale posléze jsem sám sebe ujistil, že to je „čao eng“. Jak se to píše, tak to vážně netuším. Maminka od Lindy, když to občas zkusím vyslovit, se občas tváří potěšeně, občas zaskočeně, možná i trapně.

Do toho druhý syn přišel nadšeně ze školy, že měli den věnovaný vietnamské kultuře. Dozvěděli se něco o zemi samotné, promítaly se nějaké dokumentární filmy, jejich spolužáci z Vietnamu měli nějaká vystoupení.

Na závěr tohoto dne přišla pro našeho Honzíka nejoblíbenější část – ochutnávky jídel. Filip Tran mu poradil, ať nezkouší ty závitky, že jsou ostré. A také spousta dětí lapala po dechu a sháněla vodu.

Prý nejvíc mu chutnaly fazolové koláčky, což zaujalo i mne, protože luštěniny mám rád. Ale dodnes nebyl Honzík schopen mi od Filipa sehnat recept.

Říkal jsem si, že bych měl o vietnamské komunitě zjistit něco více. Jenže můj mentor, spisovatel a dramaturg Saša Lukeš, který se menšinám v ČR věnoval a měl o nich velký přehled, před rokem v dubnu nečekaně zemřel.

A tak jsem zkusil zadat na Facebooku do vyhledávače slovo „Vietnamci“ a samozřejmě mi vypadla stránka Přiznání Vietnamců.

Tu založil před rokem, 5. května, student gymnázia z Prahy Nguyen Tuan, za první den se na ni přihlásilo 400 lidí, v současné době má přes deset tisíc příznivců, včetně mne.

Ta hlavní věc, která mne udeřila do očí hned napoprvé, byla vysoká úroveň psaného projevu. V češtině. Já, který vietnamsky dám sotva dohromady „čao eng“, jsem viděl, jak vietnamští spoluobčané žijící v Česku dokážou napsat věty v češtině často daleko lépe než někteří Češi. Dokonce u jednoho příspěvku autor či autorka věděl (-a), kdy a jak se používá v češtině „sebou“, a kdy „s sebou“!

Ještě více mne okouzlil blog Do Thu Trang. Tato mladá Asi-jatka, jak o sobě sama píše, má nejen články, jež mají hlavu a patu, ony jsou i zajímavé – a dokonce vtipné. Už jen název článku No helé, a Vánoce slavíte?, s odpovědí: „No helé slavíme.“ mne velmi pobavil.

A to hned následující věta zněla: „Opomeneme-li vietnamské křesťany, s náboženskou tradicí má to zbla společného.“ Mankote, kdy který Čech dokázal tak hezky a ústrojně použít slovo „zbla“?!

V článku Jsi šikovná a cílevědomá je snad nejlépe poznat slečnin nadhled a jemné umění ironie. Např. zde: „Psal mi jakýsi mladý a zřejmě rovněž ambiciózní muž, soudě dle jeho kvádra a sofistikovaného výrazu na profilové fotce. Odvolával se na našeho společného známého a zřejmě si byl jist tím, že jsem ambiciózní, cílevědomá a chytrá slečna. Ne, díky.“ (Výňatky jsou uveřejněny se svolením.)

Moc rád bych si od Trangoslavy DoThuové, jak se vtipně sama „překřtila“, někdy přečetl knížku s některými jejími nadčasovějšími úvahami a postřehy.

Jenže – víte – nakonec mi z toho ale vlastně bylo smutno. Z novin čtu jen Deník Sport, a to také jen v některé dny (když zrovna hrála Zbrojovka nebo Kometa), a tam jsou na jedné stránce třeba tři čtyři pravopisné chyby.

Naše přední deníky pro své internetové verze najímají stále mladší a stále nezkušenější Čechy, kteří nic netuší o podmětu a přísudku, o zájmenech s 2. a 4. pádem, o správném používání slov „svůj, svá, své, svým“ oproti „vám, vaše“ apod., a o využití méně používaných českých slov jako „zbla“ ani nemluvím.

Tuhle na titulní stránce internetového iDnes visel článek o „koministech“. Nemělo jít o nějakou sortu kominíků, myšleni byli komunisté.

Zcela nejhorší situace je v diskuzních fórech. Kolik Čechů píše jako Tataři (a dost možná i ti Tataři by psali česky lépe) a ještě se vztekají, že na diskuzních fórech se na češtinu nehledí.

I zde na DSL.cz máme človíčka, který píše zcela otřesně (a často mimo mísu), a svůj mizerný projev omlouvá situací v české společnosti. Prý, jaká je česká společnost, tak on píše. Ano, výmluvy si najde každý. I když výmluvy používají hlavně děti, zodpovědný dospělý člověk by naopak zkusil se sebou něco udělat.

Člověk, který beze studu dá veřejně všanc třeba podobnou větu: „jen tak na okraj , pokud bych ten patent co udajně podaly , podal ja dřívé než oni , tedy na předzasobovaní skladu , tak pak všichni kdo by před zasobovaly sklady, by mi musely platit za to že to dělaji :)“, tak takový člověk skutečně dělá sobě, ale hlavně češtině velkou ostudu. Sedmnáct pravopisných chyb na takto malém prostoru!

Jsem moc rád, že vodím malého synka do školky. Konečně jsem díky tomu našel někoho, kdo ještě umí česky. Češi to ale žel již dávno z valné většiny nejsou.

15. 2. 2014

Autor: Jan Lipšanský