Účtenky místo deníku

Jednou za čas k tomu dojít prostě musí. Třeba když je potřeba tu bundu vyčistit nebo vyprat, nebo když už pro množství papírků nenajdu tu stovku, co jsem si do kapsy určitě před dvěma měsíci někam dával. Občas je zkrátka nutné z kapes u bundy vyndat účtenky.

Protože mám ve zvyku si na některé účtenky psát poznámky nebo náměty na povídky, probírám jednu po druhé. Jiný by je vzal a rovnou vyhodil. Ne tak já – projdu každou znovu, a kdybych na to měl víc času, porovnám je ještě s bankovním účetnictvím, že vše souhlasí.

A jak jsem tak ty účtenky probíral, nestíhal jsem žasnout. Nahradily mi zcela diář nebo deník. Najednou jsem si díky nim vybavil, kde jsem byl a co jsem dělal. Pravda, občas jsem měl problém rozluštit, co se na nich píše, ale o to zajímavější „čtení deníku“ to bylo.

Například jsem si díky účtence z kavárny jednoho divadla vybavil, jak jsem viděl úžasné divadelní představení s pyrotechnickými, fluorescenčními a hororovými efekty Žena v černém, jak jsme pak s herci zašli na štamprli ferneta a jak pak následoval seminář, kde režisér Petr Kracik dovedně rozebral zápory hry.

Zpět jsem se vracel před půlnocí kolonádou ověšenou z obou stran stromy a tajuplně žlutě zářícími lucernami, a stíhal poslední vlak, motoráček.

Objevil jsem lístky do kina a vzpomněl si na neskutečnou věc, kdy na film Čtyřlístek ve službách krále byla v našem okrajovém malém kině fronta na vstupenky. Honzík, můj syn, se div nerozbrečel, že se dovnitř nedostaneme, ale dostali jsme se a užili si to.

Protože kávu nakupuji výhradně přes internet, udivilo mne, že jsem našel dokonce dvě účtenky z Oxalisu, z toho jedna byla kamenná prodejna na Smíchově, a druhá na Hlavním nádraží.

Ach ano, vždyť v listopadu jsem vzal oba syny za jejich nevlastní pražskou babičkou, kterou třeba Štěpánek ještě neviděl. Se strejdou jsme tehdy probrali nejen jak na kávu z french pressu, ale také internet, Facebook, soukromí, církevní restituce a podobné zbytečnosti.

Podruhé jsem kávu kupoval mým rodičům, když jsem se syny jel do Brna. Našel jsem dokonce i lístky na vlak, takže deník jsem v tomto ohledu měl zcela kompletní.

Hlavu mi zamotala Amálka. Přemýšlel jsem, zda jsem někde neměl co do činění s touto pohádkou. Nebo dokonce s nějakou slečnou. Až jsem si vzpomněl, že ve vile Amálka přece dole v restauraci ten mladý kluk s nadšením praží úžasnou kávu, zvláště Etiopii, a že jsem tam dokonce dojížděl od další babičky, poděbradské, na kole. Voňavé pytlíčky jsem si pak skládal do koše na nosníku.

Další účtenka zněla na: borůvka, jahody, vaječný. Ano, chvilku mi to trvalo, než jsem si uvědomil, že jde o nově otevřený mléčný bar, kde si kluci dali dva mléčné koktejly (borůvkový a jahodový, samozřejmě) a já nikoliv vaječný koňak, ale chlebíček.

Hodně účtenek mi připomnělo, jaké vánoční dárky jsem kupoval a které mi dalo problém sehnat, ale povedlo se. U některých doslova na poslední chvíli.

Ze dne 23. prosince jsem našel účtenku z bankomatu, jasně, tehdy byly všude zácpy, na vlak se nedalo dostat, a tak nás sestra vzala z Brna do Prahy autem po dálnici – na té bylo jako vymeteno, a poprvé a naposled jsme tuto zimu viděli sníh.

Dokonce jsem našel účtenku z McDonaldu u Velkého Meziříčí, kde jsme se stavili na občerstvení.

Tři měsíce zpět ve svém životě jsem našel v kapse bundy. Jistě, mohli bychom si povídat o bezpečnosti, Velkém bratrovi a tak.

Ale mne osobně potěšilo, že než jsem účtenky vyhodil do koše, připomněly mi, že se pořád něco děje. Už se těším na duben, až zas ty papírky z bankomatů, pokladen a platebních terminálů budu dávat do kupy.  

11. 1. 2014

Autor: Jan Lipšanský